OSOBITÝ KRAJ

– významné regionální
postavy 19. století

Kraje a krajská správa byly v českých zemích dědictvím dlouhého historického vývoje, v 2. polovině 17. století se Čechy členily na čtrnáct krajů, Morava na pět a ve Slezsku byly čtyři kraje. Po reformě Marie Terezie roku 1751 se jejich počet v Čechách zvýšil na šestnáct, Plzeňský kraj byl rozdělen na Plzeňský a Klatovský. V čele kraje stáli krajští hejtmani, do roku 1751 tento úřad zastávali vždy dva zástupci z řad šlechty usazené v kraji, jeden pán a jeden ze stavu rytířského, úřad byl vykonáván bezplatně. Tereziánskými a josefínskými reformami nabyly krajské úřady jasné povahy orgánů zeměpanských (státních), hejtmani byli voleni na rok, měli pevné sídlo v krajských městech a pobírali plat, šlechta zastávající úřad nemusela být usedlá v kraji a od reforem Josefa II. z let 1783–1784 mohl být hejtman neurozeného původu.

Revoluční události roku 1848 vyvolaly tlak na změnu ve fungování rakouské monarchie, došlo nejen k odstranění poddanství, ale také ke zrušení patrimoniální správy (vrchnostenských panství) a byla zavedena zeměpanská (státní) správa a samospráva. Novou složkou státní správy se staly od roku 1850 založené okresy, v Čechách tak bylo zavedeno 79 okresů. Další reformou v květnu 1855 vzniklo celkem 208 okresních hejtmanství kopírujících soudní územní rozdělení. Dále pokračovalo oklešťování kompetencí krajských úřadů, které se staly postupně po roce 1850 v podstatě jen dohlížejícími orgány nad okresní správou. V té době bylo v novém členění nerespektujícím původní krajské uspořádání v Čechách navrženo sedm krajů, na Moravě dva a ve Slezsku jeden. Další již realizovanou reformou o pět let později byl počet krajů v Čechách zvýšen na třináct a na Moravě na šest. Pod Plzeňský kraj patřilo celkem osmnáct okresů. Byly také zrušeny samosprávné krajské orgány a krajské úřady byly podrobeny pravomoci místodržitelů. Zákonem č. 73/1862 ř. z. ze dne 23. října 1862 bylo krajské zřízení zrušeno a krajské úřady definitivně skončily v roce 1868.

Mobirise

Dalším zákonem č. 44/1868 ř. z. byla výrazně posílena moc okresních hejtmanství, v Čechách bylo zřízeno 89 politických okresů v čele s okresním hejtmanem a tento počet postupně narůstal se vzrůstem počtu obyvatel státu až na 102. Politické okresy se dále členily na okresy soudní. Na území dnešního Plzeňského kraje to byly v roce 1878 politické okresy: Domažlický, Horšovskotýnský, Klatovský, Kralovický, Plánský, Plzeňský, Přeštický, Stříbrský, Sušický a Tachovský. Později na počátku 20. století přibyl Rokycanský okres vydělením z Plzeňského. Tento stav trval až do 2. světové války. V letech 1939–1945 byl Protektorát Čechy a Morava členěn na obvody (Oberlandratsbezirk / obvod vrchního zemského rady). V Čechách jejich počet postupně ubýval z původních dvanácti na čtyři. V období 1939–1942 bylo území současného Plzeňského kraje rozděleno na Oberlandratsbezirk Pilsen a Klattau, do konce války existoval již jen obvod Plzeň. V poválečném Československu bylo správní uspořádání v podstatě obnoveno v původní struktuře z doby před Mnichovskou dohodou. Nová Ústava Československé republiky z roku 1948 se vrátila ke krajskému zřízení. V letech 1949–1960 byla země členěna na třináct krajů, z nichž Plzeňský sestával celkem ze čtrnácti okresů včetně okresu Blatná. Další reformou byly „malé“ kraje sdruženy do větších celků, a tak v letech 1960–1990 existovalo celkem osm krajů v čele s krajskými národními výbory. Západočeský kraj se sídlem v Plzni se dále členil na okresy Domažlice, Cheb, Karlovy Vary, Klatovy, Plzeň-jih, Plzeň-město, Plzeň-sever, Rokycany, Sokolov a Tachov. V roce 1990 byly krajské národní výbory zrušeny a jejich kompetence přešly na stát a okresní úřady. Zákonem č. 129/2000 Sb., o krajích, byla Česká republika rozdělena na čtrnáct samosprávných krajů, mezi něž patřil Plzeňský kraj a Karlovarský kraj.
V 1. polovině 19. století tedy přibližně na území dnešního Plzeňského kraje existoval Plzeňský a Klatovský kraj. Mezi lety 1850 až 1862 to byl Plzeňský kraj složený částečně z Plzeňského, Klatovského a Prácheňského kraje; v té době Tachovsko a Plánsko spadalo pod Chebský kraj, Sušicko, Horažďovicko a Kašperskohorsko pod kraj Písecký. Rozdělení na jednotlivé okresy politické a soudní trvalo do roku 1949. Pro Plzeňský kraj měla historický význam těžba nerostů, zejména uhlí, výroba kovů a kovového zboží, dřevo­zpracující a chemický průmysl. Roku 1837 čítal tento kraj více než 200 000 obyvatel v 16 městech a 685 vesnicích. Centrem vzdělanosti byla v kraji v polovině 19. století Plzeň v čele s Filozofickým ústavem a německým gymnáziem, dále v kraji byly dvě německé hlavní školy, 192 německé, 53 české a 11 smíšených triviálních (obecních vesnických) škol, také jedna dívčí a jedna židovská škola. V 1. polovině 19. století převládal v kraji německý jazyk, roku 1837 bylo téměř 117 000 obyvatel zcela jazykově německých, více než 31 000 obyvatel hovořilo oběma jazyky, pouze ve východních oblastech kraje převládal jazyk český. Hojnost lesů v Klatovském kraji umožnila rozvoj průmyslových závodů – zejména skláren, železáren a textilních továren. Roku 1837 obývalo tento kraj kolem 180 000 osob v 7 městech a 642 vesnicích. V kraji bylo v té době hojně navštěvované jediné gymnázium v Klatovech, do roku 1870 spravované řádem benediktinů z pražského kláštera Emauzy, dále dvě německé hlavní školy, 37 německých, 66 českých a 15 smíšených triviálních škol a dvě dívčí školy. Větší část Klatovského kraje byla tradičně jazykově česká, a to jak na venkově, tak i ve městech. Postupně docházelo jak k nárůstu obyvatel v jednotlivých okresech, tak i k jejich odlivu z venkova do městských aglomerací za prací. Roku 1907 udávala okresní hejtmanství Klatovy 74 905 obyvatel, Plzeň 132 346 a Přeštice 43 332 obyvatele. 

Mobirise

Výstava Osobitý kraj představuje tři letošní jubilanty, kteří se již během života díky svému egoismu či altruismu, vzdělanosti, zvídavosti a neutuchající pracovitosti stali významnou hybnou silou veřejného života. Josef Hlávka, rodák z Přeštic, a František Křižík, rodák z Plánice, z území dnešního Plzeňského kraje pocházejí, Josefa Františka Smetanu do našeho krajského města zavály pracovní povinnosti a strávil zde nakonec polovinu svého života. Plodné desetiletí v Plzni působil i František Křižík; Josef Hlávka se do rodného kraje vrátil v době nemoci a z lužanského panství řídil více než dvacet let své mecenášské projekty. Jejich nezaměnitelný vliv měl dopad nejen na život soudobé společnosti, ale ovlivňuje i současné dění. 

Mobirise

SCHARFF, A. Medaillon k 70. narozeninám Jos. Hlávky. Zlatá Praha. 1900-1901,
roč. 18, č. 16, s. 189.

Josef HLÁVKA

(15. února 1831, Přeštice – 11. března 1908, Praha)

Český architekt, stavební podnikatel, politik a mecenáš. Je nositelem titulů arch. Dr. Ph., PhDr. h. c. a Dr. techn. h. c.
Od roku 1884 byl členem Centrální komise k vyhledávání a zachování uměleckých a historických památek v Rakousku se sídlem ve Vídni. Roku 1885 mu byl udělen císařem Řád železné koruny III. třídy, roku 1890 komturský kříž Řádu Františka Josefa I., roku 1901 Řád železné koruny II. třídy a 22. listopadu 1907 Velkokříž Řádu Františka Josefa. V letech 1883–1891 byl poslancem Říšské rady a roku 1891 byl povolán doživotně za člena Panské sněmovny (horní komora Říšské rady – parlamentu Rakouska-Uherska). Od roku 1885 byl také poslancem Českého zemského sněmu. Roku 1906 obdržel čestný doktorát technických věd C. a k. české vysoké školy technické (dnešní ČVUT). Dne 13. dubna 1865 mu bylo uděleno čestné občanství města Vídně a 25. února 1907 se stal čestným občanem hlavního města Prahy. Je pohřben v hrobce stavěné podle vlastního návrhu na hřbitově v Přešticích. 

Vysokoškolská studia a začátky ve Vídni

Po studiích pozemního stavitelství na Českém stavovském polytechnickém ústavu v Praze (Královské české stavovské technické učiliště v Praze, dnešní ČVUT) v letech 1847–1851 pokračoval ve studiích architektury na Akademii výtvarných umění ve Vídni, která dokončil roku 1854. Při studiích si přivydělával v kanceláři česko-vídeňského stavitele Františka Šebka nejdříve jako zednický učeň, později jako stavbyvedoucí a ředitel; od něj také obdržel výuční list a roku 1860 mistrovské vysvědčení. Souběžně spolupracoval v letech 1855–1868 s vídeňským architektem Heinrichem Ferstelem na návrzích dostavby rakouské banky, novostavby burzy a Votivního chrámu ve Vídni. Díky stipendiu vídeňské výtvarné akademie v letech 1856–1859 cestoval po Evropě, zejména po Itálii, Sicílii, Řecku, Francii, Anglii, Belgii a Německu. Z těchto cest čerpal inspiraci ve své další architektonické tvorbě.

Vídeňské působení, stavební firma, Hlávka architektem

Po návratu do Vídně jako samostatný architekt neuspěl, proto roku 1860 využil nabídky a převzal stavební kancelář po svém dřívějším zaměstnavateli Františku Šebkovi. Hlávkova kancelář byla úspěšná, v letech 1860–1869 postavila 142 veřejné budovy a činžovní domy a to díky stavebnímu boomu vyvolanému zbouráním vídeňských hradeb roku 1857 a následnou výstavbou nových čtvrtí. Mezi dodnes významné Hlávkovy vídeňské stavební realizace patří například kostel Lazaristů na Kaiserstrasse 7 dokončený roku 1862 podle návrhu architekta Friedricha von Schmidta nebo Vídeňská státní opera podle plánů jeho učitelů Augusta von Siccardsburga a Eduarda van de Nülla budovaná v novorenesančním stylu pro 2 500 diváků v letech 1861–1869, která byla po 2. světové válce obnovena v původní podobě. Za stavbu opery inkasoval Hlávka 400 000 zlatých a byl oceněn titulem c. k. stavebního rady. K dalším stavbám z tohoto období náleží také novorenesanční palác arcivévody Viléma (Hoch- a Deutschmeister-Palais) na Parkring 8 podle projektu Theophila van Hansena, dále gotický kostel sv. Othmara na Kolonitzplatz 1 či novogotické Akademické gymnázium na dnešním Beethovenplatz 1 (kde studoval Tomáš Garrigue Masaryk v letech 1850–1837), obě budovy byly Hlávkou stavěny podle plánů Fridricha von Schmidta.

Mezi Hlávkovy stavby, na kterých se ve Vídni podílel i architektonicky, patří zejména řada běžných činžovních domů z let 1866–1871 ve III. vídeňském okresu budovaných souběžně s kostelem sv. Othmara, z jejichž pronájmu staviteli plynul nemalý zisk. Jedná se o domy v Löwengasse 28/Kegelgasse 29, Bechardgasse 2, Blütengasse 6 a Hetzgasse 33. Nárožní dům s arkýřem na adrese Löwengasse 22/Hetzgasse 35 označovaný za Salon, ve kterém Hlávka v 1. patře od roku 1866 bydlel, byl místem společných setkání osobností tamějšího společenského a uměleckého života. Mezi desítky soukromých činžovních domů, stavěných na zakázku a dosud dochovaných, náleží v I. vídeňském okresu například objekt v Blumenstockgasse 5 nebo na Bauernmarkt 14. Další z dochovaných činžovních domů na adrese Opernring 6 byl určen pro rytíře Alexadra Schöllera. 

Rezidence v Černovicích

Nejvýznamnější Hlávkovou stavbou je komplex rezidence bukovinských metropolitů v ukrajinských Černovicích (ukrajinsky Černivci). Bukovina je historické území, které bylo v letech 1775–1918 součástí habsburské monarchie. Pravoslavný religiózní fond se za účelem vypracování projektu obrátil na Hlávku již roku 1860. Hlávka se inspiroval východním byzantským uměním, románskými a gotickými památkami středověké Evropy jak v exteriérech, tak i v interiérech včetně výzdoby, nábytku, obložení stěn, kování dveří a klik, osvětlovacích těles, zábradlí, kazetových stropů a dveří.

Výstavba rezidence černovického biskupa byla zahájena roku 1864 první částí – rezidencí metropolity, tedy až po schválení projektu Ministerstvem kultu a vyučování a císařem Františkem Josefem I. Hlávka prosadil, aby jednotlivé objekty byly postaveny z místních materiálů a za tímto účelem zorganizoval řadu geologických expedic po celé Bukovině. V okolí Černovic nebyly keramické závody, proto postavil tři cihelny na výrobu cihel, glazovaných tvarovek a tašek a z Vídně povolal třicet kvalifikovaných stavebních mistrů, kteří učili místní dělníky stavebnímu umění. Druhou část komplexu – seminář a katedrálu – budoval v letech 1866–1878, výzdobu interiérů katedrály podle Hlávkových skic provedl vídeňský malíř Karel Jobst v letech 1868–1882. Poslední, třetí budova – kněžský dům – byla zbudována v letech 1871–1874. Stavba byla realizována ve žluté cihle, červené terakotě, částečně z kamene a s barevně glazovanými taškami. V areálu dnes sídlí Černovická univerzita. Za projekt rezidence získal Hlávka druhou cenu na světové výstavě v Paříži roku 1867. Areál byl dne 28. června 2011 zapsán do Seznamu světového dědictví v Evropě (UNESCO) a Hlávka jako architekt je v Černovicích dodnes uznáván. Spolu s rezidencí byl Hlávkou navržen a zbudován v letech 1864–1869 arménský katolický kostel sv. Ducha inspirovaný kláštery jižní Bukoviny, který se rezidenci podobá použitými materiály i zdobením. 

Zemská porodnice u svatého Apolináře v Praze

Na plánu Zemské porodnice u svatého Apolináře (dříve Královská česká zemská porodnice u svatého Apolináře) na pražském Novém Městě z roku 1863 je patrné, že ji Hlávka projektoval zároveň s černovickým areálem. Stavba je z rudých cihel bez omítky v novogotickém slohu, složena je ze šesti pavilonů s jedenácti trakty a vnitřním atriem. Na římsách jsou cihly polévané zeleně, na okenním podřímsí černě, čela křídel jsou zdobena zubovitými štíty. Součástí objektu je dvojlodní kaple svatého Kříže s obrazy Adolfa Körbera a Adolfa Liebschera. Hlávka se při projektu řídil moderními lékařskými poznatky a plány porodnic v Belgii, severním Německu, Francii a Anglii, které poznal při svých cestách. Stavbu také realizoval v letech 1867–1870, do provozu byla uvedena roku 1875. 

Léta nemoci a návrat do rodného kraje

Vysoké pracovní nasazení při souběžné realizaci staveb ve Vídni, Praze a Černovicích způsobilo Josefu Hlávkovi vážné vleklé zdravotní potíže (ochrnutí dolních končetin, poruchy zraku, trávicího traktu a depresivní stavy). V letech 1869–1873 ještě řídil stavby ze svého vídeňského pokoje, ale nakonec vrátil stavitelskou koncesi a pověřil svého nejbližšího spolupracovníka dokončením staveb a likvidací stavitelské kanceláře. Opustil Vídeň a střídavě se léčil ve francouzském Mentonu, v Karlových Varech a zejména ve svém rodném kraji na lužanském panství. Tento panský velkostatek včetně zámku, vesnic a dvorů Skočice, Dlouhá Louka a Vlčí zakoupil již v červnu 1866 od barona Ringhoffera pro svou matku Annu Hlávkovou za 330 000 zlatých. Dne 8. září 1875 postoupila Hlávkovi velkostatek zpět za 200 000 zlatých a z věhlasného stavitele a architekta se stal statkář. Vysušil louky, zvelebil zanedbaná pole a lesní hospodářství, založil vinici, ovocnou, květinovou a zelinářskou zahradu, postavil skleníky. Budoval i rozsáhlou zámeckou knihovnu.

Kolem roku 1880 se jeho zdravotní stav natolik zlepšil, že invalidní vozík nahradil berlemi. Po smrti své první manželky Marie (1841–1882) se v listopadu 1882 rozhodl vrátit natrvalo do Vídně. Po sňatku se Zděnkou Annou Havelkovou (1843–1902) v letech 1886–1888 objekt zámku přestavěl podle svých plánů v novorenesančním slohu, později přistavěl v novobyzantském slohu zámeckou kapli se zvonicí (kaple P. Marie, sv. Antonína a Václava). Nástěnné malby, okna, podobizny svatých na oltáři a na kazatelně jsou dílem malíře Karla Jobsta. Zařízení kaple, jako svícny, lustr, mříže a lavice, bylo zhotoveno podle Hlávkových návrhů. Současně s přestavbou uskutečnil i rozsáhlé úpravy zámeckého parku. Na přeštickém hřbitově vyprojektoval rodinnou hrobku v novogotickém stylu. 

Zděnka Anna Hlávková

Druhá manželka Zděnka Anna Hlávková (první jméno uvedeno v této podobě v křestním listu) byla vzdělaná žena, která se zájmem sledovala českou a světovou literaturu a před sňatkem aktivně pěstovala hudbu. S mnoha umělci se znala a v úzkém přátelském styku byla s Antonínem Dvořákem a jeho rodinou. Díky tomuto spojení Dvořák zkomponoval roku 1887 Mši D dur pro smíšený sbor a varhany, op. 86. Dílo poprvé zaznělo v lužanské kapli během slavnostního vysvěcení v neděli 11. září 1887 pod skladatelovou taktovkou za účasti 12 členů plzeňského Hlaholu, sóla zřejmě zpívali mimo jiné Zděnka Hlávková a Anna Dvořáková. Pro koncertní provedení vyžádané v Plzni na 15. dubna 1888 byl doprovod upraven pro dvě harmonia, dva kontrabasy a violoncello. O návštěvách Dvořákových v Lužanech existují spolehlivé důkazy po jejich návratu z Ameriky v letech 1895–1902. V srpnu a září 1895 v Lužanech Dvořák dokončil Koncert h moll pro violoncello, op. 104 a v září 1897 krátce pracoval na symfonické básni Píseň bohatýrská, op. 111 a vytvořil varhanní úpravu mariánské písně Tisíckrát pozdravujeme Tebe. Koncem srpna 1898 komponoval několik dní v Lužanech na libreto Adolfa Weniga operu Čert a Káča, op. 112. 

Život na zámku v Lužanech

Na zámek do Lužan se jezdilo především v letech 1888–1908, v době, kdy se jeho majitel již plně zotavil a zapojil se do veřejného života. Hlávka vytvořil v Lužanech pro sebe a pro své hosty útulné a okouzlující prostředí, které mnohé umělce inspirovalo k vytvoření výtvarných, hudebních a literárních děl. V zámeckém parku kreslili a malovali Julius Mařák a jeho dcera Pepa Mařáková, Václav Brožík, Mikoláš Aleš, Leopold Schmidt, Jakub Obrovský, František Ondrušek, Vojtěch Hynais, Karel Jobst, Max Švabinský, František Ženíšek a Ferdinand Engelmüller. Vedle A. Dvořáka Lužany navštívili i skladatelé Oskar Nedbal či Josef Suk, který čtyřvětou suitu Pohádka, op. 16 z roku 1899 věnoval paní Zděnce Hlávkové. Probíhala zde jednání o různých stavebních, restaurátorských a kulturních akcích za přítomnosti architektů Friedricha Schmidta, Josefa Mockera, Josefa Schulze, Josefa Fanty a Kamila Hilberta. Zde bylo jednáno o statutu České akademie, studentských kolejí a Národohospodářském ústavu.  

Lužanský zámek místem návštěv literátů

V Lužanech často pobývali i básníci Josef Václav Sládek, Jaroslav Vrchlický (Emil Jakub Frida) a Julius Zeyer. Vrchlického inspirovala Zděnka Hlávková při jednom z básníkových letních pobytů v Lužanech svým pěveckým uměním k napsání básně Hudba, která je datovaná dnem 30. srpna 1894; historickou tragédii Knížata připsal Hlávkovi. Vrchlický zajížděl do Lužan jen nakrátko a pracovně jako sekretář IV. třídy České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. Juliu Zeyerovi se staly Lužany místem pravidelných letních pobytů od roku 1896 až do jeho smrti v lednu 1901, vznikly zde základy jeho dramatických legend Radúz a MahulenaPod jabloní, které následně zhudebnil Josef Suk na popud Zděnky Hlávkové. Josef Václav Sládek připsal Hlávkovi svou sbírku Za soumraku, básně SmírV měsíci máji měly vzniknout v Lužanech. Za dlouholeté Hlávkovy podpory pod patronátem České akademie překládal díla Williama Shakespeara. Do své smrti stihl Sládek přeložit 32 dramata a část Jindřicha VI., v edici Sborník světové poesie vyšlo šest her a od roku 1898 je začala Česká akademie vydávat v samostatné sbírce Dramatická díla Williama Shakespeara

Hlávkovy nadační domy v Praze

Za účelem trvalého přesídlení z Vídně do Prahy, ve které pobýval od roku 1851, nechal Hlávka vystavět podle svého projektu v letech 1889–1890 novorenesanční činžovní dům ve Vodičkově ulici č. p. 736, jenž se v následujících letech rozrostl podle návrhů architektů Josefa Fanty (1897–1898) a Josefa Gočára (1939) do Vodičkovy (č. p. 736, č. or. 15, 17) a Jungmannovy ulice (č. p. 736, č. or. 10–14). Objekty jsou od 1. srpna 1991 památkově chráněny. Prostorný byt v 1. patře se stal od poloviny roku 1891 místem „pátečních večerů“, na kterých se setkávali představitelé tehdejšího uměleckého a politického života. České kvarteto (Karel Hoffmann, Josef Suk, Oskar Nedbal a Hanuš Wihan) dodávalo lesk soukromým večírkům pořádaným Hlávkou jak v Praze, tak v Lužanech, kde mělo ke zkouškám vyhrazeno největší sál. 

Ochrana a rekonstrukce památek

Hlávka se angažoval při rekonstrukci Karlova mostu zničeného povodní roku 1890, zasedl v porotě veřejné architektonické soutěže na výstavbu objektu Musea Království českého roku 1883 (dnešní Národní muzeum) a významně ovlivnil i úpravy interiéru této budovy dokončené o 7 let později. Inicioval a financoval výstavu ateliéru pro Akademii výtvarných umění v Praze ve Stromovce, otevřeného ve školním roce 1894/1895, a dal podnět k zestátnění této školy.

Hlávka jako znalec staré Prahy byl stále častěji vyhledáván a zván k účasti v soutěžních porotách, kde se jednalo o záchranu nebo stavbu objektu v historickém jádru města. Roku 1891 posuzoval projekt na výstavbu Strakovy akademie (dnešní sídlo Úřadu vlády České republiky), za Hlávkova uměleckého a odborného dohledu probíhala dostavba katedrály svatého Víta na Pražském hradě podle návrhu architekta Josefa Mockera (činný v letech 1873–1899, zejména západní věže a střecha nad střední lodí) a Kamila Hilberta, regotizace Karlštejna dokončená roku 1906 i restaurační práce na chrámu svaté Barbory a Vlašském dvoře v Kutné Hoře. Prostřednictvím architekta Josefa Fanty řídil v Přešticích obnovu Dientzenhoferova chrámu Nanebevzetí Panny Marie a v Klatovech obnovu arciděkanského kostela Narození Panny Marie. Roku 1901 byl členem komise na přestavbu a dostavbu Staroměstské radnice v Praze.

Mecenášské aktivity

Do povědomí se Josef Hlávka dostal zejména svým mecenášstvím. Zřejmě díky osobním zkušenostem – dlouhodobá těžká nemoc, bez­dětnost, úmrtí manželky Marie a předtucha blízké smrti Hlávku přiměly k rozhodnutí věnovat své veškeré jmění na kulturní povznesení českého národa. Myšlenkou na velký projekt podporující vydávání děl z oboru vědy a krásného písemnictví se Hlávka zaobíral již kolem roku 1877, v té době ale ještě nedozrála vhodná doba. Ve svém snažení neustal a roku 1882 věnoval 22 000 zlatých k založení Českého univerzitního nadání Josefa a Marie Hlávkových, z úroků se udílela tři stipendia po 300 zlatých, vždy pro jednoho posluchače na právnické, filozofické a lékařské fakultě. Následující rok zřídil České technické nadání Josefa a Marie Hlávkových s jistinou ve výši 25 000 zlatých určených pro studenty C. a k. české vysoké školy technické v Praze. Jako člen Královské české společnosti nauk věnoval roku 1884 jubilejní fond pro vědeckou českou literaturu ve výši 20 000 zlatých, tato částka se během tří let navýšila o dalších 15 000 zlatých. Z podnětu své druhé manželky také založil roku 1887 „Fond manželů Hlávkových k udílení cen za básnické plody české“. Roku 1893 věnoval 100 000 zlatých na Nadání pro studijní a cestovní stipendia na Akademii výtvarných umění v Praze. Dne 17. května 1891 založil jistinou 15 000 zlatých Fond na zřízení jízdecké sochy sv. Václava před muzeem na Václavském náměstí.

Celkem 150 000 zlatých určil roku 1901 pro výstavbu domu spolku Studentské kolleje českých vysokých škol pražských s 93 dvoulůžkovými a 29 jednolůžkovými pokoji. V prvním studijním roce 1904–1905 byl celoroční náklad na jednoho studenta 234,90 koruny. Hlávka podporoval i krajanské aktivity ve Vídni, například pravidelně po 25 let zasílal 300 zlatých na konto spolku Komenský, který zřizoval a vydržoval v Dolním Rakousku školy s českým vyučovacím jazykem. Na přelomu 19. a 20. století každoročními částkami ve výši 500 zlatých ve Vídni podporoval dvě družstva, jež zřídila a provozovala První český národní dům a Český dům.  

Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění

Pokus realizovat svůj sen prostřednictvím dvojjazyčné Královské české společnosti nauk Hlávkovi nevyšel, proto podal českému místodržiteli baronu Krausovi návrh ke zřízení České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění již v prosinci 1887 (dále Česká akademie, Akademie). Zároveň se zavázal věnovat budoucí Akademii 200 000 zlatých a po schválení jejích stanov byla založena císařem Františkem Josefem I. dne 23. ledna 1890. Akademie měla sídlo v nově postavené budově Musea Království českého a Hlávka se stal po dobu 1890–1908 prvním prezidentem akademie a zároveň předsedou IV. třídy.

Akademie byla veřejná instituce ryze česká s českou jednací řečí. Dělila se na čtyři třídy: I. filozofie, společenské vědy a historické obory, II. přírodní vědy, III. filologické obory a IV. třída pokrývala výtvarné umění, hudbu a literaturu. Vedle tříd byly zřizovány prozatímní nebo prováděcí komise. Jednou z nejaktivnějších byla od května 1893 Archaeologická komise pod předsednictvím Josefa Hlávky; jejím úkolem bylo vědecky zkoumat a ochraňovat umělecké, písemné a slovesné památky. Pod vedením profesora Josefa Ladislava Píče dosáhla úspěchů ve výzkumu pravěkých Čech. Česká akademia podporovala činnost nejen svých členů, ale i činnost vědců a umělců, kteří nebyli členy. Podpora spočívala zejména v uveřejňování vědeckých prací a udělování cen uměleckým dílům, ústav měl přispívat financemi na realizaci vědeckých a uměleckých podniků a měl poskytovat studijní stipendia.

Mimo vstupní dar 200 000 zlatých Hlávka přispíval na menší projekty Akademie (například na výzkum léčby tuberkulózy, na rýžování zlata v Písku, na založení edice Sborník světové poesie vydávané prostřednictvím Ottova nakladatelství atp.) a vyrovnával její kolísající rozpočet jednorázovými dotacemi. Nebýt jeho podpory, často by muselo být zastaveno vydávání Almanachu, Věstníku či Rozprav – kmenových titulů Akademie.

Od listopadu 1918 nesla instituce označení Česká akademie věd a umění. Roku 1953 byla Česká akademie transformována společně s Královskou českou společností nauk a Masarykovou akademií práce do Československé akademie věd a od roku 1992 pokračuje jako Akademie věd České republiky.  

Národohospodářský ústav

K České akademii byl roku 1906 připojen nově ustavený Národohospodářský ústav. Tato instituce vznikla z dříve zřízeného Ústavu pro zvelebení českého průmyslu spravovaného Františkem Ladislavem Riegerem se základním jměním 100 000 zlatých věnovaných průmyslníkem Karlem Riegerem z Vilémova u Rokytnice nad Jizerou, ke kterým Hlávka připojil vlastní dar ve výši 200 000 korun. Jedním z hlavních úkolů ústavu bylo udělovat dvakrát do roka stipendia k získání výrobních a organizačních zkušeností, stipendisté byli povinni podávat zprávy o výsledcích svého pobytu v zahraničí, někteří své zkušenosti publikovali formou přednášek, knižně nebo časopisecky.

Hlávkovo mecenášství bylo promyšlené i v tom smyslu, že stávající nebo nově zakládané instituce a projekty podpořil jen takovou částkou, aby mohly zahájit svou činnost, ale ne tak vysokou, aby nebyly nuceny vyvíjet vlastní činnost či aby vložený finanční obnos nevyvolal zájem a podporu dalších institucí či jednotlivců.

Nadání Josefa, Marie a Zděnky Hlávkových

Hlávka své mecenášské úsilí korunoval založením Nadání Josefa, Marie a Zděnky Hlávkových, které ve své poslední vůli z 25. ledna 1904 stanovil univerzálním dědicem veškerého svého jmění. To čítalo lužanský velkostatek včetně zámku, který byl určen jako letní sídlo prezidentů České akademie, domy ve Vodičkově a Jungmannově ulici v Praze, pět činžovních domů ve Vídni a cenné papíry v Zemské bance. Tento majetek byl v roce 1904 ohodnocen na 4 655 282 koruny. Nadání mělo zahájit činnost ihned, nejdéle však do dvou let po úmrtí zůstavitele a jeho jediným úkolem bylo, aby svými každoročně vykázanými čistými příjmy po úhradě všech každoročně splatných legátů (odkaz zůstavitele, jehož realizací je pověřen dědic) podporovalo veškerou vědeckou, literární a uměleckou činnost prostřednictvím České akademie, které náleželo 58,5 %, dále snaživé a způsobilé studenty vysokých škol pražských prostřednictvím spolku studentských kolejí, který obdržel 21,5 %, a národohospodářskou činnost prostřednictvím Národohospodářského ústavu, kterému náleželo 20 % z čistých ročních příjmů Nadání. Dohled nad majetkem vykonává devítičlenná nadační správa (správní rada).

Nadace přestála obě světové války a jako jediná nebyla po roce 1953 zrušena, ale přišla o značnou část nadačního majetku. Po listopadu 1989 rozvinula svoji činnost a od září 1998 pod názvem Nadace „Nadání Josefa, Marie a Zděnky Hlávkových“ spravuje jmění zahrnující zámek Lužany a nadační domy v Praze, v jednom z nich je i sídlo nadace. Z výnosů z pronájmů zajišťuje nadační program, který vychází z přání zakladatele. Od roku 1991 činily nadační příspěvky pro vynikající studenty vysokých škol a mladé vědce a umělce více než 55 milionů korun. V nadací podporované ediční řadě Národohospodářského ústavu bylo vydáno 79 odborných studií. Svému účelu se vrátila i kolej Josefa Hlávky v Jenštejnské ulici, kterou vlastní České vysoké učení technické.

Závěr života

Hlávkův pohřeb dne 15. března 1908 byl velkou událostí. Po rozloučení v panteonu Musea království českého byla rakev převezena nejprve do Lužan, kde v zámecké kapli proběhly další obřady. Teprve poté byla uložena na přeštický hřbitov do hrobky vystavěné dle Hlávkova návrhu roku 1887 s výmalbou malíře Karla Jobsta. Při ukládání ostatků do hrobky vystoupili i zpěváci Hlaholu.

Mobirise

FIRMA J. MULAČ. František Křižík. Světozor. 1884-1885, roč. 19, č. 12, s. 188. 

František KŘIŽÍK

(8. července 1847, Plánice, okres Klatovy – 
22. ledna 1941, Stádlec u Tábora)

Český technik, průmyslník a vynálezce. Je autorem řady patentů z elektrotechniky a zasloužil se o rozvoj českého elektrotechnického průmyslu. Je nositelem titulů Dr., Ing. a h. c. Roku 1883 mu byl udělen rytířský kříž Řádu Františka Josefa, roku 1891 Řád železné koruny III. třídy a stal se císařským radou. Roku 1905 byl jmenován doživotním členem Panské sněmovny (horní komora Říšské rady – parlamentu Rakouska-Uherska). Roku 1906 obdržel čestný doktorát technických věd C. a k. české vysoké školy technické (dnešní ČVUT) a v roce 1927 se stal prvním laureátem Ceny dr. Hanuše Karlíka udělované za 1. republiky za zásluhy o pokrok československého národního hospodářství. V Plzni žil v letech 1873–1883. Pohřben byl s poctami na Vyšehradském hřbitově.

Začátky ve službách železnice

Během studií na pražské technice v letech 1867–1869 přijal místo u pražské firmy Markuse Kaufmanna vyrábějící signálové a telegrafní přístroje pro železnice. V srpnu 1870 nastoupil jako dozorce signalizačního zařízení na c. k. privilegované Severní dráze císaře Ferdinanda, místem působení byla Olomouc a později Brno na dceřiné Moravsko-slezské severní dráze. V srpnu 1872 přešel ke konkurenční Moravsko-slezské ústřední dráze do Krnova jako asistent inženýra. Od července 1873 do roku 1883 pracoval u Plzeňsko-březenské dráhy a přestěhoval se do Plzně, poté se osamostatnil. Během služby u železničních společností zdokonaloval elektrická zařízení různých výrobců, Křižíkovo řešení návěstidla mělo u provozovatelů železnic úspěch a bylo nasazováno na další tratě v Rakousku-Uhersku. Roku 1880 sestrojil zvonkový signál, poháněný magneto-elektrickým strojkem, díky kterému dosáhl přenosu signálu i na velké vzdálenosti. Železniční dopravou se zabýval i nadále a roku 1900 patentoval elektrickou blokovou soustavu ovládající výhybky a zabezpečovací zařízení z jednoho místa, elektrické stavědlo roku 1903 a další.

Oblouková lampa a začátky podnikání v Plzni

Po návštěvě Světové výstavy v Paříži v létě 1878 Křižík experimentoval s obloukovou lampou ruského elektrotechnika Pavla Nikolajeviče Jabločkova (1847–1894). Výsledek odvozený od Jabločkovovy svíčky si nechal stejného roku v Rakousku patentovat. Od listopadu 1878 pro továrníka Ludvíka Pietta zajišťoval osvětlení jeho plzeňské papírny. Soudobá řešení regulátorů obloukového světla nebyla uspokojivá, proto s hmotnou podporou Piettovou vyvíjel ve volném čase nový princip regulace. K tomu si od prosince 1881 pronajal v Plzni místnosti v přízemí domu „U zvonu“.

Výsledek pod názvem lampa Piette-Křižík či „la lampe de Pilsen“ spočívající ve vylepšeném způsobu automatické regulace vzdálenosti uhlíků v elektrické lampě byl patentován ve všech zemích Evropy, Anglii i v kolo­niích a v Americe. Pro německý a ruský trh byla vyráběna firmou Sigmunda Schuckerta v Norimberku, Křižík si ponechal práva výroby a prodeje pro rakouský trh. Za dobu trvání patentu jich zhotovil kolem 3 000 kusů a výrobu zahájil ještě v dílně „U zvonu“, později v dílně v bývalém Společenském cukrovaru. Za své řešení obloukové lampy získal Křižík na mezinárodní elektrotechnické výstavě v Paříži roku 1881 zlatou medaili. V témže roce provedl několik propagačních a slavnostních osvětlení: v Praze u příležitosti červnové návštěvy korunního prince Rudolfa, v Měšťanském pivovaře v Plzni, kamenouhelném dole Pankrác v Nýřanech a v Plzni byl dne 18. srpna 1881 v den narozenin císaře Františka Josefa I. na balkónu radnice na náměstí vystaven císařův obraz osvětlený dvěma obloukovými lampami.

Trvalé elektrické osvětlení získala Plzeň až s otevřením nového městského divadla roku 1902, kvůli kterému byla položena stejnosměrná síť z obou městských elektráren až k divadlu a současnému nám. Republiky. Roku 1883 obdrželi Křižík a Ludvík Piette za lampu rytířský kříž Řádu Františka Josefa. 

Firma Fr. Křižík v Praze

Po účasti na elektrotechnické výstavě ve Vídni 1883, kde Křižík vystavoval obloukové lampy, žárovky a dynama, přestěhoval v prosinci téhož roku svou dílnu do Prahy-Karlína a založil tak první elektrotechnickou továrnu v Čechách. Závod vyráběl a prodával nejen osvětlení, ale i další elektrická zařízení potřebná k jejich instalaci a provozu – dynama, transformátory, akumulátory, vypínače, lustry, svítidla apod. Sortiment firmy Fr. Křižík byl vyráběn podle vlastních návrhů vylepšujících tehdy dostupná řešení. První dodávky osvětlovacích zařízení objednávaly zejména továrny a obchody, tedy hlavně cukrovary, papírny, přádelny. Například cukrovar v Nymburku, papírna ve Vraném nad Vltavou nebo továrna na sukna v Žirovnici. Výroba lustrů v karlínském závodě byla první v Čechách, jednou z nejstarších větších zakázek bylo zařízení restaurační budovy na Slovanském ostrově v Praze v letech 1885–1886. Lustry o 250 nebo 109 žárovkách byly provedeny podle návrhu architekta Jindřicha Fialky a součástí zakázky bylo zřízení elektrické stanice se 4 dynamy.

Po prohraném výběrovém řízení na elektrické osvětlení jeviště Národního divadla zajišťovala firma Fr. Křižík rekonstrukci a rozšíření stávající instalace včetně odborného dozoru nad divadelní elektrárnou po více než 30 let až do jejího zrušení v únoru 1915. Pro rakouskou armádu vyrobila kolem 7 světlometných souprav s parním pohonem umístěných na železničních vozech na osvětlování dálkovými zrcadlovými světlomety. Firma dodávala také městská pouliční osvětlení (první byl roku 1887 Písek a Jindřichův Hradec), elektrická tovární a důlní zařízení, stavěla městské elektrárny v tuzemsku i zahraničí (první byla roku 1888 určená pro Žižkov).

Při příležitosti oslav 30letého trvání závodu dne 1. ledna 1914 konstatoval zakladatel Fr. Křižík, že dodali a zařídili 112 městských elektráren, 13 elektrických drah, elektrifikovali 16 výstav, 15 nádraží, 156 různých ústavů a veřejných budov, 40 velkostatků a zámků, 77 cukrovarů a rafinerií, 31 pivovar, 7 lihovarů, 16 pil, 51 mlýn, 16 papíren, 41 tkalcovnu a přádelnu, 34 želených hutí a dolů, 24 chemické továrny, 67 strojíren a 195 jiných závodů. Pro tyto realizace vyrobili 800 dynam, 1 800 motorů, 4 000 obloukových lamp, použili 100 000 žárovek a vybavili 400 motorových vozů elektrickým zařízením.  

Jubilejní všeobecná zemská výstava v Praze a světelná fontána

Velkolepá byla účast Křižíkova závodu na Jubilejní všeobecné zemské výstavě v Praze trvající od 15. května do 18. října 1891 v Královské oboře (Stromovka). Ing. František Křižík byl předsedou výkonného a stavebního výboru. Vedle expozice svých výrobků byla firma František Křižík výhradním dodavatelem elektrického proudu jednotlivým vystavovatelům včetně potřebného vedení, osvětlovacích těles a nutných součástek. Výstaviště bylo po celou noc osvětleno 226 Křižíkovými obloukovými lampami poháněnými třemi dynamy o 360 voltech vyjma stromořadí a uzavřených místností osvětlených 1 400 žárovkami. Efektní světelnou hru Křižík zajistil vždy po uzavření výstaviště reflektorem umístěným na věži průmyslového paláce.

Největší zájem vyvolávala u návštěvníků výstavy Křižíkova světelná fontána, zhotovená podle projektu architekta Antonína Wiehla a postavená cementárnou firmy Max Hergett za průmyslovým palácem. Vodní atrakce byla osvětlena obloukovými lampami opatřenými zrcadly z hliníkového plechu s pohyblivými rámy s barevnými tabulemi a regulovatelným přítokem vody k jednotlivým střikům. Každého večera Křižík osobně fontánu obsluhoval a za plné hry vodotrysků bylo spotřebováno 250 litrů vody za vteřinu. Převratnost Křižíkovy fontány spočívala v řešení postavení zrcadel tak, že veškeré světlo z uhlíku dopadalo na zrcadlo, a tak bylo plně odráženo na vodu. Oproti dřívějším fontánám tedy bylo dosaženo mnohem lepšího osvětlení. 

Elektrické dráhy

K příležitosti Jubilejní všeobecné zemské výstavy byla zprovozněna vedle nové pozemní lanovky na Letnou a Petřín také první česká tramvajová elektrická dráha na Letnou, která byla soukromým podnikem Františka Křižíka. Zároveň byla první elektrickou dráhou s kladkovým sběračem proudu v Rakousku-Uhersku. Provoz zahájila 17. července 1891, s přestávkami ji Křižík provozoval až do 15. srpna 1900 na vlastní náklady; zrušil ji pro nerentabilitu o dva roky později. Původně trať měřila 766 metrů s nejvyšší povolenou rychlostí 10 km/h, za dva roky po založení byla prodloužena až k Místodržitelskému letohrádku na celkovou délku 1,4 km.

Zkušenosti z tohoto podniku využil Křižík při realizaci dalších tramvajových tratí, již v roce 1896 otevřel trať v úseku dnešního Masarykova nádraží přes Karlín a Libeň do Vysočan a navrhl dráhu pro Královské Vinohrady od dnešní železniční stanice Praha hlavní nádraží přes Žižkov zpět k nádraží. V dubnu 1899 testoval na modřanské trati využití akumulátorů při provozu na krátkých tratích bez nutnosti použití vrchního vedení. Roku 1905 zavedla Praha podle Křižíkova návrhu na Karlově mostě první tramvaj s povrchovým vedením, v provozu byla dva roky.

Vedle Hradce Králové realizoval městské elektrické dráhy i v zahraničí, například v úseku Dubrovník–Gruž. V červnu 1903 zahájila provoz podle jeho projektu první elektrická železnice s vrchním traťovým vedením v Rakousku-Uhersku na trati Tábor–Bechyně. Pro městskou dráhu ve Vídni zkonstruoval v letech 1904–1906 první lokomotivu na světě na stejnosměrný proud s dvojmotorem. 

Městská elektrická dráha v Plzni

První kolejnice městské elektrické dráhy v Plzni byly položeny 29. srpna 1898 v místech mezi Říšskou ulicí (dnešní Prešovská ulice) a Palackého třídou (dnešní Palackého ulice). Celkem bylo položeno 11 880 metrů kolejnic, vybudováno 19 výhybek a 45 zastávek a stanic podle projektu firmy Fr. Křižík. Provoz byl zahájen 29. června 1899 na třech tratích: Bory–Lochotín, Nepomucká třída (dnešní Slovanská ulice)–Skvrňany a Náměstí–Doudlevce (plynárna).

Zakázku realizovaly tuzemské firmy, mezi kterými firma Fr. Křižík z Karlína dodala dva dynamoelektrické stroje, kolejnice včetně uložení, akumulátory, dotykové i napájecí vedení a elektrické zařízení – 20 vagónů za celkovou sumu 339 326 zlatých rakouské měny. Firma Emil rytíř Škoda v Plzni dodala parní kotle, plzeňská firma V. Brožík a syn převzala objednávku na 20 motorových vozů bez elektrického zařízení, jejichž montáž provedla firma Fr. Křižík.

Stavbu parní elektrické centrály, remízy (vozovny) a dílen v objektu bývalého Společenského cukrovaru v Cukrovarské ulici provedl Josef Houdek, stavitel v Plzni. Druhým zdrojem napájení byla vodní turbína v již dnes neexistujícím Panském mlýně (též zvaný Velký, Říhovský) na Mlýnské strouze v Otakarových sadech (dnešní sady 5. května), stroje této elektrárny a kabelové vedení k centrální cukrovarské stanici dodala také firma Fr. Křižík, která současně zajišťovala kompletní provoz drah po dobu následujících dvou let za 4 000 zlatých ročně. Hydroelektrárna v Panském mlýně fungovala až do regulace Radbuzy a zasypání Mlýnské strouhy, kdy ji dne 18. února 1922 nahradila nová vodní elektrárna umístěná na Denisově nábřeží nad Wilsonovým mostem.

Konec podnikání, Křižík – neúnavný propagátor elektrifikace

Po celou dobu svého života byl Křižík neúnavným propagátorem využití elektřiny v průmyslu a zemědělství. Pořádal přednášky, vydával propagační i odborné publikace z oboru a sestavoval názorné prototypy, mezi které patřily i od roku 1895 konstruované automobily nejdříve jen s akumulátorovými bateriemi, později roku 1908 vybavené benzino-elektrickým pohonem. Nakonec Křižík prohrál střet mezi stejnosměrným a střídavým proudem. Postupně zesilující konkurence vyhrávala zakázky na elektrifikaci a firma Fr. Křižík se zadlužila, roku 1917 převzala její podnik Pražská úvěrní banka.

Křižík nadále zůstával členem odborných spolků, nejvíce činný byl ve Spolku českých inženýrů a architektů jako člen představenstva a předseda nebo v Elektrotechnickém svazu československém založeném roku 1919. Za svého života se angažoval zhruba v pětadvaceti spolcích různého charakteru. Aktivně vystupoval také v pražské Obchodní a živnostenské komoře, plzeňská komora ho zvolila roku 1919 čestným dopisujícím členem. Na sklonku života natočil několik vystoupení a přednášek v Československém rozhlase, například v prosinci 1934 popsal princip obloukové lampy, v lednu 1936 natočil Vzkaz mladým technikům a 24. prosince 1937 zaslal své poselství fyziku Albertu Einsteinovi ve společném Pozdravu lidem dobré vůle. Poslední dobu svého života trávil u své dcery v Bechyni a syna Jana ve Stádlci u Tábora. 

Závěr života

Slavnostnímu pohřbu dne 27. ledna 1941 v bazilice svatého Petra a Pavla v Praze na Vyšehradě předcházelo rozloučení v zámecké kapli ve Stádlci u Tábora o dva dny dříve. Vyšehradský pohřeb se konal za účasti představitelů protektorátní vlády, členů České akademie věd a umění a dalších významných reprezentantů průmyslu a zástupců odborných a profesních spolků. Obřad byl vysílán Českým rozhlasem a rakev byla uložena na Slavíně. Zvukový záznam z obřadu je dochován na želatinové desce. Křižíkovo jméno nesou ulice v různých českých městech a také základní, střední a vyšší odborné školy.

Mobirise

UNIE VILÍM. Josef František Smetana. In: SMETANA, Josef František. Básně. Praha: F. Šimáček, 1905, příloha.

Josef František SMETANA

(24. března 1801, Svinišťany – 18. února 1861, Plzeň)

Český kněz premonstrátského řádu v klášteře Teplá, doktor filozofie. Spisovatel, historik, básník, autor českých středoškolských učebnic dějepisu a fyziky, národní buditel. Od roku 1831 působil v Plzni jako profesor fyziky, matematiky, přírodopisu a české literatury na Filozofickém ústavu při Gymnáziu v Plzni. Svou prací navazoval na předchůdce a kolegu Josefa Vojtěcha Sedláčka. Rozšířil buditelský program v duchu potřeb nově se formující společnosti. Zdůrazňoval vzdělání nejen teoretické, ale i opravdové pro život. Chápal význam přírodovědných disciplín pro rozvoj průmyslu i zanedbaného zemědělství. Další formou výchovné i osvětové práce byla účast při pořádání českých divadelních představení a péče o rozšiřování dobré české literatury. Vychoval řadu žáků, z nichž mnozí zastávali význačná místa v našem veřejném i kulturním životě. Je pohřben na Mikulášském hřbitově v Plzni. 

Vysokoškolská studia v Praze a Filozofický ústav v Plzni

Po studiích filozofie na Univerzitě Karlově vstoupil roku 1821 František Smetana do arcibiskupského semináře a o dva roky později se stal členem premonstrátského řádu v Teplé. Řeholní slib, při kterém obdržel klášterní jméno Josef, složil 23. října 1825 a vysvěcen na kněze byl 14. srpna 1826. Od září 1829 do srpna 1831 byl činný jako kaplan v obci Úterý (okres Plzeň-sever). Do Plzně na Filozofický ústav při německém gymnáziu vedeném tepelským premonstrátským řádem nastoupil 19. srpna 1831 jako suplent a následujícího roku v červenci se stal řádným profesorem fyziky.

V souladu s pravidlem, že církev se stará o vzdělání a stát o jeho hmotnou podporu, byly na počátku 19. století nově zřizovány filozofické ústavy (Philosophische Lehranstalten) – lycea, která měla zaplnit mezeru mezi znovuobnovovanými gymnázii (zrušenými v souvislosti s ukončením činnosti jezuitského řádu roku 1773) a vysokými školami. Ústavy tak volně navazovaly na stará řádová filozofická studia až do poloviny 19. století, kdy byly zrušeny školskou reformou z roku 1849. Plzeňský byl slavnostně otevřen 3. listopadu 1804 s definitivním sídlem v bývalém dominikánském klášteře u sv. Anny od roku 1810. Studium bylo dvouleté, povinnými předměty bylo náboženství, filozofie (psychologie, logika, metafyzika a morální filozofie), matematika a fyzika, učební plán byl od roku 1806 rozšířen o dějiny a řečtinu. Výuka probíhala v latině a němčině, od 24. ledna 1817 byly zavedeny Josefem Vojtěchem Sedláčkem nepovinné hodiny českého jazyka a literatury. Nejvíce studentů plzeňského filozofického ústavu bylo ve školním roce 1828/29, a to 210. Smetana navázal ve své buditelské činnosti na J. V. Sedláčka (1785, Čelákovice – 1836, Plzeň), premonstrátského kněze, doktora filozofie a profesora matematiky, fyziky, řecké a latinské filologie na Filozofickém ústavu při Gymnáziu v Plzni v letech 1810–1836.

Doktor Josef František Smetana byl autorem několika učebnic, hesel ve Slovníku naučném a řady odborných a populárních příspěvků v dobových časopisech. První Smetanovou učebnicí je Obraz starého swěta, to gest, wšeobecná politická historie prwnjho wěku, od počátku společnosti lidské až ku pádu západnj řjše řjmské. Djl I. W Praze: W knjžecj arcibiskupské knihtiskárně, u Josefy Fetterlowé, wedenjm a nákladem Wáclawa Špinky, 1834. Toto první větší popularizující dílo věnoval Smetana nejstarší historii. Dílo bylo autorem dedikováno Josefu Jungmannovi: „Důstogný pane! Klassické péro Waše roznjtilo we mně náklonnost k řeči a literatuře, a tjm mi wywodilo artesský pramen útěchy a rozkoše. Welmi tedy zadlužen gsem Wám, a nemage, čjm bych zaplatil, osmělil gsem se snažně žádati Wás, abyste obrázek tento na důkaz wděčnosti mé laskawě přigmauti ráčili.“ Smetana při psaní textu vycházel ze starší, zejména německy psané, literatury poskytnuté klášterní knihovnou v Teplé. Spis vzbudil obecnou pozornost a jednu z pochvalných recenzí napsal údajně sám historik, politik, spisovatel a zakladatel českého dějepisectví František Palacký. Další svazek – středověk, připravený již do tisku, kvůli zásahu cenzury nevyšel, jelikož obsahoval nepovolené „freisinnige Ideen“. Část textu o středověku se objevila ve 3. svazku 2. dílu časopisu Wlastimil z roku 1841, dále ve druhém opraveném a rozmnoženém vydání Jungmannovy Slowesnosti aneb Náuce o wýmluwnosti prosaické z roku 1845 a následně upravená ve 2. dílu Smetanova Wšeobecného dějepisu roku 1847.

Recenze
[PALACKÝ, František]. Obraz starého swěta, to gest wšeobecná politická historie […]: 7. Liternj zpráwy: 1) z Prahy, ku konci měs. března 1834. Časopis Českého museum. 1834, roč. 8, č. 1, s. 108–110.
STRNAD, Karel. Liternj zpráwa. Česká wčela. 1834, roč. 1, č. 22, s. 176.
ZAHRADNÍK, Vincenc. Obraz starého swěta, to gest: Wšeobecná politická Historie prwnjho wěku […]: II. Oznamowatel: A) Literatura. Časopis pro katolické duchowenstwo. 1834, roč. 7, č. 4, s. 661–666.

Svůj svobodomyslný a osvícenský přístup při slučování vědy s vírou a osvěty s křesťanstvím vyjádřil Smetana v článku Zdali gest oswěta lidu obecného nebezpečná cjrkwi a státu. Časopis pro katolické duchowenstwo. 1835, roč. 8, č. 2, s. 247–260; č. 3, s. 416–427. V textu polemizuje s tvrzením, že „newzdělaný snáze než oswjcený cjrkwi a státu poslušenswj zachowáwá, a tudy oběma užitečněgšj gest“ a příklady z dávné historie odpovídá záporně na otázku „zdali štastněgšj byly stát a cjrkev při menšj oswětě národů“. Za starověku a středověku, podle Smetany, bylo válčení častější a boje krutější, vzpoury šlechty vůči panovníkům obvyklejší, poddané obyvatelstvo bylo nesvobodné. Rozbroje o moc mezi císaři a papeži snižovaly vážnost duchovního stavu. Horlivost ve víře nevzdělaných věřících byla doprovázena pověrami a tmářstvím, bujel obchod s odpustky. V důsledku těchto procesů upadala mravnost obecného lidu. Smetana vyzdvihuje kladný účinek důkladné vzdělanosti a osvěty, která má rozvíjet všechny složky osobnosti.

První česká moderní učebnice astronomie Základowé hwězdoslowj, čili, astronomie. W Plzni: Tisk a papjr od Reinera a Šmida, 1837 byla určena nejen čtenářům s minimálně základními znalostmi matematiky, část nebepisná zabývající se Sluncem, planetami a planetkami Sluneční soustavy (Merkur – Dobropán, Venuše – Krasopaní, Země, Mars – Smrtonoš, Jupiter – Králomoc, Saturn – Hladolet, Uran – Nebešťanka, Měsíc – Luna, Vesta – Čistěna, Juno – Královna, Ceres – Živěna, Pallas – Mudřena), kometami a hvězdami je srozumitelná i laickým zájemcům. Autor v úvodu podotkl, že „Nenjť owšem hwězdoslowj romantická powjdka, genž se gako sladká lahůdka rozplyne na gazyku čtenářowě; gestiť to ořech s twrdau škořepkau matematickou, gižto wšak zdrawé zuby čtenářstwa wlastenského snadno rozslausknau a gádro chuti neočekáwaně přjgemné naleznau.“ V této učebnici Smetana pojmenoval původními českými výrazy astronomické objekty, pro něž se dosud používaly jen názvy německé či latinské. Popularizační text doznal velké obliby a lze soudit, že byl příčinou velkého zájmu o astronomii nejen v Plzni. Několik kapitol z druhé části Nebepis byly otištěny v samostatných výborech, například § 58 Welikost swěta ve druhém opraveném a rozmnoženém vydání Jungmannovy Slowesnosti z roku 1845; § 53–§ 57 Cesta nebeská, Mlhowiny, Kaule hwězdowé, Proměny hwězd a Twořenj hwězd se staly součástí obou vydání Čelakovského Malého výboru z veškeré literatury české z let 1851 a 1872 a Jirečkovy Anthologie z novo­české literatury vydané roku 1861.

Recenze
TOMÍČEK, Jan Slavomír. Základowé hwězdoslowj čili Astronomie od Františka Smetany, Doktora filosofie […]. Česká wčela. 1839, roč. 6, č. 15, s. 59–60. 

Učebnice fyziky Sjlozpyt, čili, Fysika. W Praze: Nákladem Českého museum, w kommissj u Kronbergra i Řiwnáče, 1842 byla určena především vzdělanějším třídám, zejména studujícím na středních a vysokých školách a frekventantům nedělních a průmyslových škol. V předmluvě Sedláček čtenářům vysvětluje význam tohoto oboru pro běžný život tak, že […] fysika následky wýskumů swých do žiwota pospolitého mnohonásobně sahá, wšeliká uměnj zdokonaluge, k wynálezům nowým wede, wýtwory řemeslné šlechtj, ano za základ wšech wěd přjrodnjch i technických powažowána býti může.“ Co nedokončil Smetanův kolega Josef Vojtěch Sedláček ve svých dvoudílných Základowé Přjrodnictwj z let 1825 a 1828, vykonal v této příručce Smetana za obrazového doprovodu Josefa Spudila, učitele na plzeňské hlavní škole. Při psaní vycházel autor ze soudobých fyzikálních spisů. Publikace je dokladem pokroku nejen v této oblasti lidského poznání, ale díky Smetanově zručnosti také pokroku v nově vytvořené odborné terminologii a frazeologii, která v mnoha případech přešla do praxe. Tento spis je také ceněn pro autorův pružnější a uhlazenější sloh, který byl přizpůsoben širšímu čtenářstvu.

Po zkušenostech se Základowé hwězdoslowj získal Smetana pro svůj spis korektora nanejvýše povolaného, filologa, spisovatele, lexikografa a překladatele Josefa Jungmanna. Dílo věnoval filantropovi a vlastenci Janu Nepomuku Karlovi hraběti Krakowskému z Kolowrat (zvaného Hanuš), majiteli mj. tvrze v Hradišti (na okraji Blovic u Plzně) a zámků v Merklíně a Březnici v letech 1824–1872. Vybrané kapitoly byly otištěny ve druhém opraveném a rozmnoženém vydání Jungmannovy Slowesnosti z roku 1845 a v číslech 7 a 8 druhého ročníku časopisu pro učitele Posel z Budče roku 1849.

Recenze
Fr. D. [=DOUCHA, František]. Zwěstowatel: slowútný pan professor Smetana […]. Česká wčela. 1841, roč. 8, č. 74 (14.9.), s. 296.
Fr. D. [=DOUCHA, František]. Literatura. Česká wčela. 1842, roč. 9, č. 49 (21.6.), s. 195–196.
STUDNIČKA, František Josef. O rozvoji naší literatury fysikální za posledních padesáte let. Časopis Musea království Českého. 1876, roč. 50, č. 1, s. 35–46.

Závěry, které Smetana učinil během svých národopisných expedic za pozůstatky českého jazyka v plzeňském a klatovském kraji během prázdnin roku 1842, pub­likoval v článku Pomůcka k národopisné mappě králowstwí Českého. Časopis Českého museum. 1843, roč. 17, č. 1, s. 130–142. Za cíl si zvolil vymezení hranic mezi místy českými a německými, zjištění českých jmen zněmčelých míst a dohledání památek českého jazyka v poněmčených oblastech. Reagoval tak na Slovanský zeměvid z roku 1842 coby přílohu Slowanského národopisu spisovatele, historika, etnografa a jazykovědce Pavla Josefa Šafaříka vydanou ve stejném roce. Informace čerpal od místních duchovních, ze starých matrik, v radničních úředních archivech. Poněmčování českých zemí vnímal Smetana celý život jako trvalý problém, toto téma se objevuje i v jeho dosud nepublikovaných rukopisných Zápiscích. V nich připodobnil, zřejmě během putování po kraji v létě 1842, naši vlast k mytologickému Láokoónovi ve stejnojmenné básni, verze z roku 1854 byla otištěna posmrtně v souboru Básně roku 1905.

Recenze
Dr. č. Literární besedy: Časopis českého Museum. XVII. ročnik. Svazek I.: V. Pomůcka k národopisné mapě království Českého od F. J. Smetany. Wlastimil. 1842, díl 1, svazek 3, s. 282–283.

Vlivu německého jazyka na české školství se Smetana věnoval v článku Slowo o wychowáwánj mládeže České. Časopis pro katolické duchowenstwo. 1843, roč. 16, č. 4, s. 685–705. Triviální nebo farní české a německé školy s jednou až dvěma třídami byly určené pro vesnické a chudší městské děti, látka o přírodě a společnosti, tzv. reálie, byla vyučována pouze v nejvyšším ročníku. V krajských městech byly školy hlavní se třemi až čtyřmi třídami, ve kterých se od třetí třídy vyučovalo jen německy (často již od první třídy), a v hlavních městech země nebo provincie byly zřizovány školy normální vyučující jen německy. Za hlavní příčinu nevzdělanosti i zkázy mravů Smetana pokládal to, že se vyučování od nejnižších ročníků odehrávalo často v cizím, nesrozumitelném jazyce. Proto běžně absolventi neznali dobře ani český, ani německý jazyk. Největší problém Smetana cítil při vzdělávání řemeslníků a živnostníků, kteří vstupovali do odborného učení v druhém nebo prvním roce studia, ti neměli čas se naučit ani jedné z řečí, natož se vzdělávat v praktických oborech pro jejich povolání důležitých. Navrhoval tedy na všech stupních a typech škol včetně gymnázií výuku obou jazyků a k tomu více dbát na praktické předměty zejména na triviálních školách. Článek byl pro svoji důležitost vydán ještě jednou jako samostatný separát.

Recenze
Fr. D. Zwěstowatel: prof. Smetana podal […]. Česká wčela. 1844, roč. 11, č. 6, s. 24. 

Třísvazkový Wšeobecný dějepis občanský. W Praze: Nákladem Českého museum, w kommissí u Kronbergra a Řiwnáče, 1846–1847 byl pokračováním nedokončeného staršího Obrazu starého swěta. Podle Smetany „Dějepis čili historie jest weliké zrcadlo, w němž národowé swůj prawý obraz slhledují; ona jest slaup diamantowý, na němž wyrytá jména ctnosti a zásluhy wěčné sláwě jsau zachowána; ale také metla ocelowá, jížto se wěčně tepají ohawy a tryznitelowé člowěčenstwa, kterých nemohla sprawedlnost dosáhnauti.“ Dílo pojednává o světě od počátku člověčenstva až po stěhování národů v 1. díle nazvaném Starý swět přes Střední swět počítaný od pádu Západořímské říše do objevení Ameriky až po 3. díl věnovaný Nowému swětu od objevení Ameriky 1492 až po naše časy (tj. do roku 1845). Část textu o středověku z 2. dílu se objevila ve 3. svazku 2. dílu časopisu Wlastimil z roku 1841 a ve druhém opraveném a rozmnoženém vydání Jungmannovy Slowesnosti 1845. Kapitoly o Fridrichu I. Barbarossovi z druhého dílu byly otištěny také v Jirečkově Anthologii z novočeské literatury roku 1861.

Autor označený jako Dobromysl ve 4. čísle Časopisu pro katolické duchowenstwo z roku 1848 vytkl Smetanovi některé nepřesné údaje v biblických dobách, nedostatečné vylíčení dějin křesťanské víry a církví zejména v 1. a 2. svaz­­ku a celé dílo označil za pouhý nekvalitní překlad cizích autorů způsobený tím, že Smetana působil ve venkovském městě bez možnosti přístupu ke kvalitním historickým pramenům. Na to Smetana reagoval mimo jiné tvrzením, „Že obšírněji nejednám o Kristu stalo se tím přesvědčením, že jedenkaždý čtenářů mých, jak život, tak učení Pána a Spasitele našeho zná, tak že netřeba ho teprv v občanském dějepisu o tom poučovati, což jinému druhu dějepisu, totiž biblickému přináleží.“ S autorovým výkladem středověku a novověku nebyli zřejmě spokojeni také cenzoři a úřady, proto jako školní učebnice pro I. a II. humanitní třídu byl doporučen Výborem pro vydávání českých prozatímních gymnaziálních knih jen svazek první.

Recenze
SMETANA, Josef František. Odpověd na úvahu mého všeobecného občanského dějepisu v časopise pro katolické duchovenstvo svazku prvním r. 1848. Časopis pro katolické duchowenstwo. 1848, roč. 21, č. 3, s. 145–154.
DOBROMYSL. Josefa Frant. Smetany, kněze řádu Praemonstrátského v Teplé […] Všeobecný dějepis občanský […] V Praze v kommissí u Kronbergra a Řivnáče. 1846. Časopis pro katolické duchowenstwo. 1848, roč. 21, č. 4, s. 148–159. 

Poslední učebnice sepsaná Josefem Františkem Smetanou Počátkové silozpytu, čili, Fysiky pro nižší gymnasia a reálky. V Praze: Kněhkupectví J. G. Calve, 1852 byla určena středoškolským studentům. Stejně jako před deseti lety v Sjlozpytu, čili, Fysice, tak i nyní v úvodu autor vyzvihl význam této vědy: „Ano, nejen vědy přírodní, nobrž včecken pokrok řemeslní, průmyslní a umělecký zakládá se na pokroku fysiky; bez ní by nebylo ani parostrojů ani železnic, jako bez hvězdosloví žádného zeměpisu a bez tohoto žádného plavectví a obšírného obchodu. Ne však jen pro umělce a průmyslníka, nobrž pro každého člověka jest známost fysiky velmi potřebná i užitečná. Příroda jest zevnitřní zjevení boží; čím pilněji ji zpytujeme, tím lépe poznáváme neskončenou moc a moudrost tvorce jejího […].“ Recenzent František Josef Studnička o více než dvacet let později konstatoval, že nebylo autorovi kvůli předčasnému skonu dopřáno v nových vydáních vylepšit formu i obsah. 

Recenze
STUDNIČKA, František Josef. O rozvoji naší literatury fysikální za posledních padesáte let. Časopis Musea království Českého. 1876, roč. 50, č. 1, s. 35–46. 

Smetana v závěru života spolupracoval při vytváření Slovníku naučného zpracovávaného od roku 1858 pod redakcí politika Františka Ladislava Riegra. Stihl přispět do prvních dvou svazků Slovník naučný. Díl první, A – Bžeduchové. Praha: I. L. Kober, 1860; Slovník naučný. Díl druhý, C – Ezzelino. Praha: I. L. Kober, 1862. Hesla jsou označena šifrou „Sa“: aequatoriální projekce, aequinoctiální proud, aldebaran, almagest, anorthoskop, Argand, atmosferický, batterie elektrická, galvanická a magnetická, blesk, bouřka, brejle, calorimeter, cyanometer, čočka optická. 

Smetanova publikační aktivita v novinách a časopisech

Doktor Smetana za svého života publikoval jak v pražském, tak i místním denním tisku a odborných časopisech. Jeho menší práce nalezneme v České wčele, Kwětech, Poslu ode Mže, Časopise Českého museum, Časopise pro katolické duchowenstwo, Živě a dalších. Z rukopisné pozůstalosti byly otištěny posmrtně některé jeho texty, zejména básně, v Nových Plzeňských novinách nebo Radbuze. Zabýval se zpravodajstvím z Plzně, ve kterém pokračoval po J. V. Sedláčkovi, zveřejňoval politické názory zejména v době konstituce, ale ne­opomenul jako profesor na plzeňském lyceu působit i výchovně. 

Výběr z článků zveřejněných za života

SMETANA, Josef František. O powětrnosti roku 1834. Krok: weřegný spis wšenaučný pro wzdělance národu česko-slowanského. 1836, díl 3, částka 2., s. 181–207.
SMETANA, Josef František. Bog Fridricha Barbarossy s Milánskými. Časopis Českého museum. 1835, roč. 9, č. 2, s. 141–152.
SMETANA, Josef František. Diwadelnj zpráwa z Plzně. Kwěty. 1835, roč. 2, č. 5, příloha č. 3, s. 52.
SMETANA, Josef František. Kleopatra. Časopis Českého museum. 1835, roč. 9, č. 4, s. 353–366.
SMETANA, Josef František. Z Plzně dne 6. února 1835. Kwěty. 1835, roč. 2, č. 7, s. 68.
SMETANA, Josef František. Na památku Wogtěcha Sedláčka: Žalozpěw. Časopis pro katolické duchowenstwo. 1836, roč. 9, č. 1, s. 157–160.
SMETANA, Josef František. Zpráwa o shromážděnj německých přjrodozpytců w Praze 1837. Časopis Českého museum. 1837, roč. 11, č. 4, s. 480–485.
SMETANA, Josef František. Taženj křižácká. Časopis pro katolické duchowenstwo. 1839, roč. 12, č. 1, s. 78–96; č. 3, s. 434–452; č. 4, s. 709–727; 1840, roč. 13, č. 2, s. 318–331; 1841, roč. 14, č. 1, s. 51–61.
SMETANA, Josef František. Z Plzně dne 13. zářj 1840. Kwěty. 1840, roč. 7, č. 39, s. 312.
SMETANA, Josef František. Wjtězstwj Čechů nad Tatary roku 1241: ku šestsetleté památce. Časopis pro katolické duchowenstwo. 1841, roč. 14, č. 4, s. 678–689.
J. s. [=SMETANA, Josef František]. Wrchy a doliny na luně (měsjci); mlhowiny. Wlastimil. 1842, díl 1, svazek 2, s. 181–182.
SMETANA, Josef František. Z Plzně: swětlo zodiakálnj z gara 1843. Kwěty. 1843, roč. 10, č. 25, s. 99–100; č. 26, s. 104.
SMETANA, Josef František. Krátká zpráva o počátku a osudu biskupství Litomyšlského: dle rukopisu P. Roberta Kepplera, kapitulára Teplského, faráře ve Stodě. Časopis pro katolické duchowenstwo. 1845, roč. 18, č. 2, s. 420–430.
SMETANA, Josef František. Z Plzně: dne 2. září zemřel w Plzni pan Jan Nepomuk Sýkora […]. Kwěty. 1845, roč. 12, č. 109, s. 435.
SMETANA, Josef František. Alexandra z Humboldta Kosmos. Časopis Českého museum. 1846, roč. 20, č. 3, s. 300–312; č. 4, s. 433–451.
SMETANA, Josef František. Nowý swátek Plzeňský. Časopis pro katolické duchowenstwo. 1846, roč. 19, č. 3, s. 553–566.
Píseň, kterouž řeholníci sv. Františka v Betlémě, […] o vánocích zpívají: přeložením Dra. Josefa Smetany. Časopis pro katolické duchowenstwo. 1846, roč. 19, č. 4, s. 719–720.
SMETANA, Josef František. Nové pokroky silozpytné. Časopis Českého museum. 1847, roč. 21, č. 6, s. 603–608.
SMETANA, Josef František. Z Plzně: dne 6. Lipna b. r. nalezeny byly na plzeňském panstwí blíže wsi Bušowic […] stříbrné mince […]. Kwěty. 1847, roč. 14, č. 84, s. 335–336.
S. [=SMETANA, Josef František]. Žalozpěw wěrné Plzně nad hrobem Josefa Jungmanna. Kwěty. 1847, roč. 14, č. 144, s. 573.
SMETANA, Josef František. Alexandra z Humboldta Kosmos: díl druhý. Časopis Českého museum. 1848, roč. 22, díl 1, č. 2, s. 138–149; č. 4, s. 353–365; č. 5, s. 469–484.
J. s. [=SMETANA, Josef František]. Krwawé nebe. Posel ode Mže. 1848, č. 12, s. 3.
SMETANA, Josef František. Stejné opráwnění obau národností w Čechách. Posel ode Mže. 1848, č. 2, s. 1–2.
[SMETANA, Josef František]. Bágky. Posel ode Mže. 1849, č. 13, s. 1.
SMETANA, Josef František. Zkamenělé stromy v okolí Plzenském. Živa. 1853, roč. 1, č. 6, s. 189–190.
SMETANA, Josef František. U hrobu Josefa Kaj. Tyla, zesnulého v Plzni dne 11. července 1856. Lumír. 1856, roč. 6, č. 29, s. 691.
SMETANA, Josef František. [Dumky slepého pěvce]: Hazardní hra, Hvězdář. Lumír. 1857, roč. 7, č. 40, s. 957.
SMETANA, Josef František. Z čeho jsou komety. Živa. 1859, roč. 7, č. 3, s. 192–193.

Péčí Spolku přátel literatury a umění v Plzni byl vydán výbor Smetanových básní. Básně. Praha: F. Šimáček, 1905 jsou ve sbírce uspořádány chronologicky a pochází zejména z období po roce 1850. Za Smetanova života jich bylo publikováno minimum, zveřejnění se dočkaly částečně až posmrtně, zejména na stránkách časopisu Radbuza a v Nových Plzeňských novinách. Do této sbírky nebyly zařazeny ódy a jiné příležitostné básně, skladby didaktického rázu a hádanky z fyziky. Rozsáhlé Obležení Plzně r. 1434 bylo otištěno také samostatně v Nových Plzeňských novinách v číslech 23 a 24 z roku 1889. V tomto výboru se nejčastěji jedná o satiry, méně o filozofické náměty a jen několik básní se věnuje obecně lidským otázkám. Smetana v těchto svých satiricko-politických verších bičoval různé společenské nešvary své doby politické i církevní a ideově i formálně se hlásil k tvorbě básníka, novináře a politika Karla Havlíčka Borovského. Ostrá a otevřená kritika despocie v jakékoli podobě jako hlavní překážky lidského pokroku obsažená ve Smetanových básních nebyla vázána autocenzurou, protože tyto texty nebyly určeny pro tisk. 

Recenze
J. K. Básně Josefa Františka Smetany. Věstník českých professorů. 1905-1906, roč. 13, č. 2, s. 188.  

Průmyslná škola v Plzni

Gednota ku powzbuzenj průmyslu w Čechách založená roku 1833, určená ke zvýšení konkurenceschopnosti českého středního a drobného živnostenstva, zajistila u zemských úřadů schválení nového typu škol – nedělních průmyslových. Škola tohoto druhu, zaměřená na učedníky, tovaryše a mistry, byla v Plzni zřízena roku 1840 na popud purkmistra, právníka a odborného publicisty z oboru zemědělství a pedagogiky Martina Kopeckého (1777, Vysoké Mýto – 1854, Plzeň). Vyučování, které probíhalo v síni Filozofického ústavu při Gymnáziu v Plzni, bylo prý četnými posluchači velmi oblíbené díky praktickému a popularizujícímu pojetí přednášejících, jak tvrdí autor A. B. v článku Průmyslná škola w Plzni v osmnáctém čísle Kwětů ze dne 30. dubna 1840. Profesor Smetana přednášel fyziku, dr. Vilém Peithner chemii za hojného množství pokusů, městský kaplan Antonín Wiesner technologii a učitel čtvrté třídy plzeňské hlavní školy Josef Spudil strojnictví a kreslení; všichni pracovali zdarma ve svém volném čase, materiál spotřebovaný při výuce si hradili ze svých kapes. Účast v Průmyslné škole byla nepovinná, přesto velká síň ústavu zpočátku praskala ve švech s téměř 200 posluchači. Nadšení vlastenců však nestačilo, zájem postupně opadl a škola i přes svůj vliv za několik let skončila. Smetana alespoň pokračoval ve svých přednáškách každý čtvrtek a neděli, později již jen v neděli.

Blahodárný vliv Smetanových přednášek zaznamenala i spisovatelka Božena Němcová při pobytu v Domažlicích a Všerubech (Neumark) v letech 1845–1848. Ta se osobně setkala se Smetanou roku 1844 během svého pobytu v České Skalici – Ratibořicích. I přes tento neúspěch pokračovací živnostenské školství v Plzni neskončilo, od roku 1868 zahájila činnost první škola tohoto typu při české reálce; nedělní a večerní pokračovací škola pro řemeslníky při c. k. průmyslové škole v Plzni zahájila činnost roku 1880 a následovaly další.

Bedřich Smetana a Plzeň

Pod patronátem Josefa Františka Smetany dostudoval v Plzni jeho mladší bratranec a pozdější hudební skladatel Bedřich Smetana (1842, Litomyšl – 1884, Praha). Do Plzně dorazil 5. října 1840, třídním profesorem mu byl Vincenz Franz Graumann, profesorem náboženství a českého jazyka Oldřich Arnold Šindelář za prefektství Josefa Stanislava Zaupera. Bydlel na různých adresách, u učitele Sýkory (Sykory), u paní Wildmannové a u Kolářových. Během plzeňských studií si mladý Bedřich Smetana přivydělával vyučováním hry na klavír, byl zván do měšťanských rodin v Plzni (zejména Reischovi, Demlovi, Guldenerovi, Leipoldovi, Kolářovi), k děkanovi Františku Suchému do Rokycan i k Wilhelmsovým do Plas, aby hrál na klavír nebo v kvartetech na housle. Zpočátku studia probíhala uspokojivě, ale s rozšiřujícími se volnočasovými aktivitami se snižovaly Smetanovy studijní výkony. Již od mládí považoval Bedřich Smetana hudbu za svůj pravý životní cíl a v době studií komponoval zejména taneční hudbu – polky, valčíky a kvapíky, z nichž v Plzni složená Jiřinková polka (Jiřinčina polka) a polka Ze studentského života dosáhly ve své době značné popularity. V Plzni se také mladý Smetana seznámil se svou budoucí manželkou Kateřinou Otylií Kolářovou. Studia ukončil 6. srpna 1843, kdy nadobro opustil Plzeň. Město navštívil ještě několikrát během svého života a Plzni věnoval ještě v průběhu let 1843–1844 Vzpomínku na Plzeň.

Šíření českých knih a tiskovin

Smetana se pokusil šířit české knihy a noviny založením spolkové čítárny na Lochotíně počátkem 40. let, která zhruba po roce skončila pro nezájem svých členů. Koncem léta 1845 zřídil při Filozofickém ústavu knihovnu výhradně českých kvalitních knih pro studenty i veřejnost. Knihy byly uloženy ve zvláštní skříni a výpůjčky probíhaly každou sobotu pod dozorem profesora českého jazyka Hugo Jana Karlíka. Po Smetanově smrti se pravděpodobně stala součástí gymnaziální knihovny. 

Smetanovo politické angažmá a Slovanská lípa v Plzni

Své buditelské zájmy J. F. Smetana uplatnil i v krátkém revolučním období roku 1848–1849. V červnu 1848 se zúčastnil s učitelem Josefem Spudilem Slovanského sjezdu v Praze a dvakrát byl neúspěšně v červenci téhož roku navržen za poslance do říšského sněmu ve Vídni. Další z platforem vrcholícího boje za národní obrození se stal převážně politický spolek Slovanská lípa založený koncem dubna 1848 v Praze. Nadšenci pro národní věc zakládali regionální pobočky, filiálka v Plzni měla trvání jen několik měsíců, od 31. července 1848 do dubna 1849. Od října 1848 figuroval ve stálém výboru plzeňské Slovanské lípy profesor Smetana jako starosta spolku. Z této funkce abdikoval v únoru následujícího roku na zásah tepelského opata.

Spolek na místní úrovni mimo jiné bojoval za zrovnoprávnění českého jazyka na školách i ve veřejném životě a měl v úmyslu vyvíjet vzdělávací činnost v řadách řemeslníků. O svých záměrech referoval od října 1848 ve svém tiskovém orgánu – prvních českých novinách v Plzni – Poslu ode Mže. Prostředkem k jednomu z cílů – zavedení veřejného čtení, přednášení a řečnění – byla čítárna s novinami a časopisy sídlící nejdříve v hostinci Bedřicha Kloce U staré pošty v Poštovní ulici (dnešní Palackého náměstí) a později ve Zbrojnické ulici, která nabízela například Pražské Nowiny, Občanské nowiny nebo spolkový časopis Lípa Slovanská. Přijetím zákona č. 171 ze 17. března 1849 došlo k utužení dohledu nad spolkovým životem. Plzeňská Slovanská lípa se ještě před svým brzkým zánikem transformovala do čistě čtenářského spolku, pro jehož účely zřídila v březnu 1849 knihovnu, deklarovanou již na ustavující schůzi. Toto politické angažmá během roku 1848 i nezměněné názory na situaci českého národa ve státě vynesly Smetanovi sledování ze strany úřadů.

Léta nemoci a kontakty s významnými osobnostmi

Po roce 1850 se Smetanovi zhoršil zrak možná vlivem vážného úrazu z 12. prosince 1844, při kterém si poškodil oči, nebo díky časté práci s mikroskopem. Proto se během let 1850–1860 musel zříci vyučování i pravidelné vědecké činnosti. V publikační aktivitě však neustal, nechával si předčítat a svá delší díla diktoval. Také v této době přeložil učebnici: MOČNÍK, František. Nauka o arithmetice pro nižší gymnasia: oddíl druhý pro III. a IV. třídu. V Praze: Kněhkupectví J. G. Calve, B. Tempský, 1852. Absolvoval dvě oční operace v Praze, zdařila se ta druhá provedená v dubnu 1857.

V létě 1856 navštívil dramatika, režiséra, herce, překladatele, spisovatele a novináře Josefa Kajetána Tyla, který těžce nemocný pobýval v Plzni jako člen divadelní kočovné Zöllnerovy společnosti. Tylův pohřeb konaný v neděli 13. července na Mikulášském hřbitově v Plzni, který zajistili profesoři J. F. Smetana, Hugo Jan Karlík a další plzeňští občané, se stal národní manifestací. Za svého života byl Smetana v osobním i písemném kontaktu s mnoha představiteli tehdejšího vědeckého, politického a literárního života, o čemž svědčí dochované archiválie. Literární pozůstalost po Josefu Františku Smetanovi se nalézá jak v Archivu města Plzně (rukopisy básní), tak v Literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze (korespondence, rukopisy a tisky).

Závěr života a pomník na počest J. F. Smetany v Plzni

Smetanova pohřbu na městském hřbitově v Plzni se dne 20. února 1861 zúčastnili nejen plzeňští měšťané, ale také přespolní. Rakev byla přenesena z kaple sv. Anny na Mikulášský hřbitov střídavě spoluřeholníky, studujícími gymnázia, členy C. k. privátního měšťanského sboru ostrostřeleckého v Plzni a dalšími měšťany za doprovodu velkého množství návštěvníků. V kostele svatého Mikuláše zaznělo Salve regina a modlitby v českém jazyce. V následujících dnech proběhla slavnostní requiem i v dalších českých městech. Roku 2017 byl náhrobek na Mikulášském hřbitově ve spolupráci Západočeské pobočky České astronomické společnosti v Plzni a městské organizace Správa veřejného statku města Plzně rekonstruován.

Na Štěpánském náměstí před plzeňským reálným gymnáziem byl Výborem pro sbudování Smetanova pomníku dne 12. listopadu 1874 slavnostně odhalen jeho památník. V červenci roku 1878 byla obecním zastupitelstvem přejmenována část Štěpánského náměstí od Školní ulice (později Fodermayerova, dnešní ulice B. Smetany) k Ferdinandově třídě (dnešní Klatovská ulice) na Smetanovy sady.

Použitá literatura

Úvod
HLEDÍKOVÁ, Zdeňka, JANÁK, Jan a DOBEŠ, Jan. Dějiny správy v českých zemích od počátků státu po současnost. Druhé, doplněné a aktualizované vydání. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2007. ISBN 978-80-7106-906-5; MALÝ, Karel a SIVÁK, Florian. Dějiny státu a práva v českých zemích a na Slovensku do r. 1918. Vydání druhé, přepracované a doplněné. Jinočany: H & H, 1993. ISBN 80-85467-61-5; MARČAN, Antonín a ŠLÉGL, Adolf. Politický okres Přestický: vylíčení statistické, kulturní a historické zastupitelských okresů Přestického a Nepomuckého. [I. část všeobecná.] Přeštice: Cyrill M. Homan, 1905; Popis školního okresu Plzeňského. Plzeň: Nákladem vlastním, 1896; PRÁŠEK, Jusetin Václav. Politický okres klatovský. Díl prvý, Země i lid. Klatovy: Nákladem spisovatelovým, 1880; Seznam míst v království Českém: k rozkazu vysokého c. kr. místodržitelství Českého na základě úřadních udání sestaven. V Praze: Nákladem c.kr. místodržitelství, 1878; Seznam míst v království Českém: k rozkazu vysokého cís. král. místodržitelství Českého na základě úředních udání sestaven = Orts-Repertorium für das Königreich Böhmen: im Auftrage der hohen kais. königl. Statthalterei für Böhmen auf Grund ämtlicher Daten zusammengestellt. Praha: Tiskem místodržitelké knihtiskárny, 1893; Seznam míst v království Českém: k rozkazu vysokého cís. král. místodržitelství Českého na základě úředních udání sestaven = Orts-Repertorium für das Königreich Böhmen: im Auftrage der hohen kais. königl. Statthalterei für Böhmen auf Grund ämtlicher Daten zusammengestellt. Praha: Gustav Neugebauer, 1895; Seznam míst v království českém: k rozkazu c. k. místodržitelství na základě úředních udání sestaven. Praha: Tiskem místodržitelské knihtiskárny, 1907; Seznam míst v království České: sestaven na základě úředních dat k rozkazu c.k. místodržitelství. Praha: Tiskem místodržitelské knihtiskárny, 1913; SOMMER, Johann Gottfried. Das Königreich Böhmen: statistisch=topographisch dargestellt. Sechster Band: Pilsner Kreis. Prag: In der J. G. Calve’schen Buchhandlung, 1838; SOMMER, Johann Gottfried. Das Königreich Böhmen: statistisch=topographisch dargestellt. Siebenter Band: Klattauer Kreis. Prag: In der J. G. Calve’schen Buchhandlung, 1839; Virtuální mapová sbírka [online]. Praha: Výzkumný ústav geodetický, topografický a kartografický; Historický ústav Akademie věd České republiky, ©2016 [vid. 13.1.2021]. Dostupné z: http://www.chartae-antiquae.cz.

J. Hlávka
BEVERIDGE, David R. Zdenka a Josef Hlávkovi - Anna a Antonín Dvořákovi: přátelství dvou manželských párů a jeho plody v českém a světovém umění. Praha: Národohospodářský ústav Josefa Hlávky, 2012. ISBN 978-80-86729-82-4; Blažíčková-Horová, Naděžda a SEKYRKA, Tomáš (eds.). Odkaz Josefa Hlávky Národní galerii v Praze: Národní galerie v Praze – Sbírka umění 19. století, Klášter sv. Jiří, 6.11.2008–1.3.2009. Praha: Národní galerie, 2008. ISBN 978-80-7035-391-2; BURGHAUSER, Jarmil. Mše D dur: (varhanní verze). In: DVOŘÁK, Antonín. Mše D dur: op. 86: varhanní verze: kritické vydání podle skladatelova rukopisu. Praha: Editio Supraphon, 1970; č. Za českým mecenášem. Zlatá Praha. 1907-1908, roč. 25, č. 27 (27.03.1908), s. 317. ISSN 1801-2493; ČERVINKA, V. Josef V. Sládek: k 60. narozeninám básníkovým. Zlatá Praha. 1905-1906, roč. 23, č. 3 (27.10.1905), s. 25–27. ISSN 1801-2493; DVOŘÁK, Antonín. Čert a Káča: (Die Teufelskäthe): op. 112. Druhé vydání. Napsal Adolf Wenig, klavírní výtah upravil skladatel. Praha: Hudební matice umělecké besedy, 1926; F. s. Jaroslav Vrchlický. Zlatá Praha. 1885, roč. 2, č. 1, s. 1, 10. ISSN 1801-2493; F. s. K padesátým narozeninám Josefa V. Sládka. Zlatá Praha. 1894-1895, roč. 12, č. 50 (25.10.1895), s. 589. ISSN 1801-2493; Hetzgasse 35 [fotografie]. In: Google Maps [online]. Google, srpen 2018, ©2020 [vid. 03.12.2020]. Dostupné z: https://goo.gl/maps/xtJYFgG4LHDCyr7y6; HLÁVKA, Josef. Die griechisch=orientalischen Kirchenbauten in der Bukowina. Österreichische Revue. April 1866, Jahrg. 4, Heft 4, s. 106–120; Hlávkovy studentské kolleje českých vysokých škol pražských. Praha: s.n., 1910; HORÁČEK, Martin. Přesná renesance v české architektuře 19. století: dobová diskuse o slohu. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISBN 978-80-244-2978-6; HORČIČKA, Josef. Dvacet let Hlávkových studentských kolejí českých vysokých škol pražských. Praha: Péče o studentstvo, 1925; CHALUPA, František. Zemská porodnice v Praze. Světozor. 1874, roč. 8, č. 21 (22.05.), s. 245. ISSN 1805-0921; IVASJUK, Oksana. Vliv Josefa Hlávky v severní Bukovině. In: Konference 2004: Josef Hlávka, jeho myšlenkový odkaz a 100 let činnosti jeho nadace. Praha: Vydavatelství ČVUT, 2004, s. 64–67. ISBN 80-01-03092-X; JÍLEK, Václav. Literární zájezd na Přešticko, Klatovsko a Chodsko. Plzeň Kabinet českého jazyka Ústavu pro další vzdělávání učitelů a výchovných pracovníků, 1960; Josef Hlávka zemřel. Zlatá Praha. 1907-1908, roč. 25, č. 26 (20.03.1908), s. 301. ISSN 1801-2493; Jubileum básníka [J. V. Sládka]. Zlatá Praha. 1905-1906, roč. 23, č. 3 (27.10.1905), s. 33, 34, 35. ISSN 1801-2493; K úmrtí českého mecenáše Josefa Hlávky. Světozor. 1907-1908, č. 22 (20.03.1908), s. 505–508; č. 23 (27.03.1908), s. 531–532; KREJČÍ, F. V. Julius Zeyer. Zlatá Praha. 1900-1901, roč. 18, č. 14 (08.02.1901), s. 157, 158–159, 162–163; č. 15 (15.02.1901), s. 175, 178; č. 16 (22.02.1901), s. 183; č. 17 (01.03.1901), s. 199; č. 18 (08.03.1901), s. 212–213; č. 19 (15.03.1901), s. 222–222. ISSN 1801-2493; KRUML, Miloš. Stavby projektované a stavěné Josefem Hlávkou ve Vídni a jejich dokumentace. In: I. sympozium k poctě Josefa Hlávky: (sborník projevů a dokumentů). Praha: Národní technické muzeum, 1984, s. 83–84; KSANDR, Karel a BENEŠOVÁ, Marie. Vrcholná realizace Josefa Hlávka – areál řecko-pravoslavné církve v Černovicích na Bukovině (dříve Rakousko-Uhersko, dnes Ukrajina). In: Konference 2004: Josef Hlávka, jeho myšlenkový odkaz a 100 let činnosti jeho nadace. Praha: Vydavatelství ČVUT, 2004, s. 52–63. ISBN 80-01-03092-X; LODR, Alois. Josef Hlávka: český architekt, stavitel a mecenáš. Praha: Melantrich, 1988; MORAVEC, Josef. Julius Zeyer v Lužanech. Praha: Nadání J. M. a Z. Hlávkových, 1966; Návrhy pro stavbu Musea království českého. Zlatá Praha. 1884, roč. 1, č. 19, s. 229, 230. ISSN 1801-2493; NEČÁSEK, Antonín. K úmrtí Julia Zeyera. Zlatá Praha. 1900-1901, roč. 18, č. 14 (08.02.1901), s. 166–168. ISSN 1801-2493; NOVOTNÝ, Václav Juda. Dvořákova nová mše. Dalibor. 1887, roč. 9, č. 28, s. 217–220; č. 29, s. 225–227; O nadaci. In: Hlávkova nadace [online]. Praha: Nadace „Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových“ [vid. 03.12.2020]. Dostupné z: http://www.hlavkovanadace.cz/index.php; PECHAR, Josef a HUŽVÁROVÁ, Marina. Vídní po Hlávkových stopách. Akademický bulletin Akademie věd České republiky. 2008, roč. 16, č. 12, s. 10–13. ISSN 1210-9525; POKORNÁ, Magdaléna. Život na lužanském zámku. In: Hlávkovy Lužany. Praha: Nadace Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových, 2014, s. 121–138. ISBN 978-80-88018-01-8; POKORNÝ, Jiří. Odkaz Josefa Hlávky: historie České akademie věd a umění, Hlávkových studentských kolejí, Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových, jakož i Národohospodářského ústavu. Vydání druhé. Praha: Academia, 2008. ISBN 978-80-200-1590-7; RIES, Pavel. Josef Hlávka, největší český mecenáš. Praha: TV Spektrum, 1991. ISBN 80-85334-08-9; Stavitel Josef Hlávka a jeho stavby. Světozor. 1876, roč. 10, č. 13, s. 193, 196, 200–201; č. 14, s. 212, 217–218. ISSN 1805-0921; STIBRAL, Jiří. Josef Hlávka. Praha: Česká akademie věd a umění, 1931; STREIT, Vincenc. Josef Hlávka: význačná osobnost – průkopník architektury – propagátor literatury. In: Bibliotheca Antiqua 2012: sborník z 21. konference, 7.–8. listopadu 2012, Olomouc. Olomouc Vědecká knihovna v Olomouci; Brno: Sdružení knihoven České republiky, 2012, s. 249–254. ISBN 978-80-7053-298-0. ISBN 978-80-86249-66-7; Studentská kolej vysokých škol českých. Světozor. 1904-1905, č. 8 (02.12.1904), s. 193–194, 196; SUK, Josef. Ein Märchen = Pohádka: Suite für grosses Orchester nach Motiven der Musik zu Zeyer’s dramatischem Märchen Radúz und Mahulena: Op. 16. Klavierauszug zu 4 Händen von Oscar Nedbal. Berlin: N. Simrock, 1901; ŠPELDA, Antonín a VIKTORA, Viktor. Zámek Lužany: hudba a literatura. Plzeň: Západočeské nakladatelství, 1976; ŠPELDA, Antonín. Antonín Dvořák v Lužanech. Praha: Nadace J., M. a Zd. Hlávkových, 1965; ŠPELDA, Antonín. Hudba na lužanském zámku: (2. část). Praha: Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových, 1967; TAUBER, Josef. Podobizna Jar. Vrchlického z doby nejposlednější. Zlatá Praha. 1912-1913, roč. 30, č. 2 (20.09.1912), s. 14. ISSN 1801-2493; TICHÝ, Vítězslav a MORAVEC, Josef. Jaroslav Vrchlický v Lužanech. Praha: Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových, 1962; VELFLÍK, Albert Vojtěch. Život a působení prvního presidenta a zakladatele České akademie Arch. Dr. Ph. a Dr. Techn. Josefa Hlávky: s přehledem pokroku v umění stavitelském za jeho života. Praha: České akademie cís. Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1908; VIKTORA, Viktor. Josef Hlávka a literatura. In: I. sympozium k poctě Josefa Hlávky: (sborník projevů a dokumentů). Praha: Národní technické muzeum, 1984, s. 46–49; VOPAŘIL, Josef. Josef Hlávka, český architekt a mecenáš: osobnost, doba, dílo a odkaz. Praha: Nadání J., M. a Z. Hlávkových, 1974; Wohnhaus des Herrn Alexander Ritter von Schöller, No 6 am Opernring in Wien: Architekt: Josef Hlávka. Allgemeine Bauzeitung. 1864, Jahrg. 29, Bl. 687. ISSN 2072-7461; - ý. Antonín Dvořák. Zlatá Praha. 1884, roč. 1, č. 14, s. 161, 170–171. ISSN 1801-2493;

Rozkvět. 1916. • Světozor. 1874, 1876. ISSN 1805-0921. • Světozor. 1904, 1907-1908, 1914-1915. • Zlatá Praha. 1884, 1885, 1891, 1894-1895, 1899-1900, 1900-1901, 1903-1904, 1905-1906, 1907-1908, 1912-1913, 1924-1925. ISSN 1801-2493.

F. Křižík
ČTK. Křižíkova cesta do Slavína. Národní listy. III. vydání. 1941, roč. 81, č. 28 (28.1.), s. 3. ISSN 1214-1240; ČTK. Pohřeb dr. techn. Ing. Fr. Křižíka. Národní listy. III. vydání. 1941, roč. 81, č. 26 (26.1.), s. 3. ISSN 1214-1240; Elektrická tramway Křižíkova z pražské Florence do Libně a Vysočan […]. Světozor. 1906-1907, č. 47 (06.09.1907), s. 1109, 1112; FOJTÍK, Pavel, LINERT, Stanislav a PROŠEK, František. Historie městské hromadné dopravy v Praze. Praha: Dopravní podnik hl. m. Prahy, 2000. ISBN 80-238-5702-9; František Křižík: český vynálezce a průmyslník. Z říše vědy a práce. 1892-1893, roč. 1, č. 1 s. 1–5. ISSN 1803-5558; HERČÍK, Ferdinand. Elektrická dráha inženýra Frant. Křižíka s Letné do Královské obory. Zlatá Praha. 1889-1900, roč. 7, č. 35, s. 420. ISSN 1801-2493; HEŘMÁNEK, Josef. Z počátků činnosti Ing. Dr. Fr. Křižíka. Elektrotechnický obzor. 1937, roč. 26, č. 27, s. 426–429. ISSN 0013-5798; HUBIČKA, Jiří. Český vynálezce světového formátu František Křižík. In: Tematický archiv | Český rozhlas [online]. Praha: Český rozhlas, 4. červenec 2013 [vid. 16.12.2020]. Dostupné z: https://temata.rozhlas.cz/cesky-vynalezce-svetoveho-formatu-frantisek-krizik-7984634; inž. Sbda [=SVOBODA, A.] Světelná fontána (Fontaine lumineuse). Zprávy Spolku architektů a inženýrů v Království českém. 1890-1891, roč. 25, č. 20, s. 175–176; č. 25-26, s. 211–214; příl. tab. XXXI, s. [176a]. ISSN 1803-3342; JANEČKOVÁ, Bronislava. Pohřeb Františka Křižíka – 1941, projev Františka Křižíka – 1937. In: Tematický archiv | Český rozhlas [online]. Praha: Český rozhlas, 27. leden 2013 [vid. 16.12.2020]. Dostupné z: https://temata.rozhlas.cz/pohreb-frantiska-krizika-1941-projev-frantiska-krizika-1937-7984734; Kohlfürst, Ludwig. Elektrisches Distanzsignal: Patent Křižik. Augsburg: J.G. Cotta, 1876; KOSTELECKÝ, E. Akkumulatory. Věda a práce. 1899-1900, roč. 8, č. 1, s. 4–12. ISSN 1803-5566; KRONBAUER, Rudolf Jaroslav. Naše jubilejní výstava: s přečetnými illustracemi. Praha: Jos. R.Vilímek, 1892; KŘÍŽ, František (ed.). Město Plzeň: přehled složení a činnosti obecní správy za léta 1919–1924. Plzeň: Nákladem města Plzně, 1925; KŘIŽÍK, František. Jak řešiti otázku pražských elektráren? [přednášky Františka Křižíka ve Spolku inženýrů a architektů]. II. doplněné vydání podle stenogr. zápisek. Praha: Fr. Křižík, 1897; KŘIŽÍK, František. Naše jubilejní výstava v Praze 1891: vzpomínky Ing. Dr. Františka Křižíka. Praha: Nákladem vlastním, 1933; KŘIŽÍK, František. Paměti: Františka Křižíka, českého elektrotechnika. Praha: Technicko-vědecké vydavatelství, 1952; KŘIŽÍK, František. Slovo o hromosvodech. Praha-Karlín : Elekrotechnický závod Fr. Křižíka, [1920]; KŘIŽÍK, František. Technischer Bericht ueber die Einrichtung des elektrischen Betriebes auf der Wiener Stadtbahn. Karolinenthal: Fr. Křižík, Elektrotechnische Fabrik, 1904; Křižíkova elektrická tramway. Z říše vědy a práce. 1895-1896, roč. 4, č. 7, s. 102–103. ISSN 1803-5558; MANSFELD, Bedřich. Z galerie českých techniků: črty technicko-hospodářského vývoje. Praha: Jednota přátel Masarykovy akademie práce, 1925; Mezi městskou obcí Plzní na straně jedné a akciovou společností pro elektřinu dříve Schuckert a spol. v Norimberku, a firmou Fr. Křižík v Praze na straně druhé byla následovní smlouva ujednána = Zwischen der Stadtgemeinde Pilsen einerseits und der Elektrizitäts-Aktiengesellschaft vormals Schuckert & Co. in Nürnberg und der Firma Fr. Krizik in Prag andererseits ist nachfolgender Vertrag abgeschlossen worden. Plzeň: královské město Plzeň, 1914; Osvětlování a provádění světelných efektů na jevišti novodobého divadla. Věda a práce. 1904-1905, roč. 13, č. 6, s. 82–88. ISSN 1803-5566; Projekt elektrické dráhy inženýra Frant. Křižíka s Letné do Královské obory. Zlatá Praha. 1889-1900, roč. 7, č. 33, s. 395. ISSN 1801-2493; Sto let práce: zpráva o všeobecné zemské výstavě v Praze 1891: na oslavu jubilea první průmyslové výstavy roku 1791 v Praze. Díl III., Obraz, kulturní význam a výsledky výstavy. Praha: Výkonný výbor všeobecné zemské jubilejní výstavy, 1895; Svítivá fontána Křižíkova na Jubilejní výstavě r. 1891. Z říše vědy a práce. 1892-1893, roč. 1, č. 9, s. [132b]–[132c]. ISSN 1803-5558; Svítivé fontány: (s dvojitou přílohou). Ilustrace Karel Liebscher. Z říše vědy a práce. 1892-1893, roč. 1, č. 9, s. 133–134, [132b]–[132c]. ISSN 1803-5558; Třicet let činnosti Elektrických podniků města Plzně: 1899–1929. Plzeň: Elektrické podniky, 1929; VRBOVÁ, Alena. František Křižík: ze života a díla významného českého vynálezce v kontextu podnikání a samosprávy období 1868–1941. Praha: 2007. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Katedra pomocných věd historických a archivního studia; Zpráva obce král. města Plzně o činnosti správy obecní od roku 1897. Plzeň: Nákladem obce Plzeňské, 1900; 75 let městské hromadné dopravy v Plzni: 1899–1974. Plzeň: Dopravní podniky města Plzně, 1974.

Epocha. 1895-1896. ISSN 2464-8299. • Illustrovaný svět. 1901. • Národní listy. III. vydání. 1941. ISSN 1214-1240. • Plzeňské besedy. 1908-1909. ISSN 2336-8047. • Plzeňské listy. 1880, 1884, 1898, 1899. ISSN 1804-0187. • Plzeňský obzor. 1893, 1896, 1898, 1899. ISSN 1805-1340. • Světozor. 1878, 1884-1885. ISSN 1805-0921. • Světozor. 1904-1905, 1906-1907, 1926-1927, 1941. • Večer. 1941. • Věda a práce. ISSN 1803-5566. • Venkov. 1941. ISSN 1805-0905. • Z říše vědy a práce. ISSN 1803-5558. • Zlatá Praha. 1885-1886, 1887-1888. ISSN 1801-2493. • Zprávy Spolku architektů a inženýrů v Království českém. 1890-1891. ISSN 1803-3342.  

J. F. Smetana
Bedřich Smetana: Plzeň 1840–1843. Plzeň: Západočeské nakladatelství, 1974; ČELAKOVSKÝ, František Ladislav, ed. Malý výbor z veškeré literatury české. V Praze: Sklad knihkupectví Calvova, 1851; ČELAKOVSKÝ, František Ladislav, ed. Malý výbor z veškeré literatury české. Druhé rozmnožené vydání. V Praze: B. Tempský, 1872; DOLANSKÝ, Ladislav. Bedřich Smetana v letech 1840–1847: dle netištěných denníkův mistrových. Naše doba. 1902-1903, roč. 10, č. 4, s. 241–246, č. 5, s. 360–365. ISSN 1212-0278; FELIX, Emil. Literární Plzeň v obryse. Díl II. Od národního obrození k státní samostatnosti. Plzeň: Společnost pro národopis a ochranu památek za součinnosti Spolku přátel vědy a literatury české, 1933; Fr. D. [=DOUCHA, František]. Literatura. Česká wčela. 1842, roč. 9, č. 49 (21.6.), s. 195–196. ISSN 1801-3449; Fr. D. [=DOUCHA, František]. Zwěstowatel. Česká wčela. 1841, roč. 8, č. 74 (14.9.), s. 296. ISSN 1801-3449; HANZAL, Josef. Příspěvek k dějinám školství a jeho správy v Čechách v letech 1775–1848. Sborník archivních prací archivu Ministerstva vnitra. 1976, roč. 26, č. 2, s. 221–260. ISSN 0036-5246; HANZAL, Josef. Z dějin západočeského školství v době obrozenecké. In: Minulostí západočeského kraje VI. Plzeň: Západočeské nakladatelství, 1968, s. 154–177. ISSN 0544-3830; HLINOMAZ, Milan. Příspěvek tepelského kláštera k rozvoji školství v západních Čechách. In: Minulostí západočeského kraje XLIV. Plzeň: Albis international, 2009, s. 154–177. ISBN 978-80-86971-83-4. ISSN 0544-3830; HOFFMEISTER, Karel. Bedřich Smetana. Praha: Manes, 1915; J. K. Básně Josefa Františka Smetany. Věstník českých professorů. 1905-1906, roč 13, č. 2, s. 188. ISSN 1803-0904; Josef František Smetana dokonal včera na zapálení plic. Čas. 1861, č. 43 (19.2.), s. 3; JIREČEK, Josef, ed. Anthologie z novočeské literatury. V Praze: Fridrich Tempský, 1861; JUNGMANN, Josef. Slowesnost, aneb, Náuka o wýmluvnosti prosaické, básnické i řečnické se sbírkau příkladů w nevázané i wázané řeči. Druhé oprawené a rozmnožené wydání. W Praze: Nákladem Českého museum, w kommissí u Kronbergra a Řiwnáče, 1845; KARLÍK, Hugo. V Plzni uvítali velezasloužilého dr. Františka Josefa Smetanu […]. Lumír. 1857, roč. 7, č. 22 (28.5.), s. 526. ISSN 1212-0243; LEŠETICKÝ, Vojtěch. Slovo rčené na památku šťastné oční operace, jež na doktorovi a professorovi J. F. Smetanovi […], dne 21. dubna 1857 vykonána byla. Lumír. 1857, roč. 7, č. 19 (7.5.), s. 440–441. ISSN 1212-0243; J. F. Smetana. Lumír. 1861, roč. 11, č. 8 (21.2.), s. 183–184. ISSN 1212-0243; KOTOROVÁ, Dagmar. Filozofický ústav v Plzni 1804–1849. Plzeň: 2020. Diplomová práce. Západočeská univerzita v Plzni, Filozofická fakulta, Katedra historických věd; NOVÁK, Arne. Josef František Smetana: Básně. Listy filologické. 1905, roč. 32, s. 302–307. ISSN 0024-4457; [PALACKÝ, František]. Obraz starého swěta, to gest wšeobecná politická historie […]: liternj zpráwy: 1) z Prahy, ku konci měs. března 1834. Časopis Českého museum. 1834, roč. 8, č. 1, s. 108–110. ISSN 0862-7282; PEKÁREK, Michal. Bedřich Smetana [online]. B.m.: Michal Pekárek, 2016–2020 [vid. 13.1.2021]. Dostupné z: http://www.bedrich-smetana.wz.cz; SMETANA, Bedřich. Klavírní dílo. Svazek druhý: Polky. Druhé vydání. Praha: Melantrich, 1944; SMETANA, Bedřich. Skladby z mládí do r. 1843. Praha: Státní nakladatelství, 1924; SMETANA, Bedřich. Z pozůstalých skladeb Bedřicha Smetany: XIII. Praha: Umělecká beseda, 1912; SMETANA, Josef František. Básně. Praha: F. Šimáček, 1905; SMETANA, Josef František. Obraz starého swěta, to gest, wšeobecná politická historie prwnjho wěku, od počátku společnosti lidské až ku pádu západnj řjše řjmské. Djl I. Praha: w knjžecj arcibiskupské knihtiskárně, u Josefy Fetterlowé, wedenjm a nákladem Wáclawa Špinky, 1834; SMETANA, Josef František. Počátkové silozpytu, čili, Fysiky pro nižší gymnasia a reálky. Praha: J. G. Calve, 1852; SMETANA, Josef František. Slowo o wychowáwánj mládeže České. Časopis pro katolické duchowenstwo. 1843, roč. 16, č. 4, s. 685–705; SMETANA, Josef František. Sjlozpyt, čili, Fysika. Praha: Nákladem Českého museum, w kommissj u Kronbergra i Řiwnáče, 1842; SMETANA, Josef František. Wšeobecný dějepis občanský. Praha: nákladem Českého museum, w kommissí u Kronbergra a Řiwnáče, 1846–1847; SMETANA, Josef František. Základowé hwězdoslowj, čili, astronomie. Plzeň: tisk a papjr od Reinera a Šmida, 1837; SMETANA, Josef František. Zdali gest oswěta lidu obecného nebezpečná cjrkwi a státu. Časopis pro katolické duchowenstwo. 1835, roč. 8, č. 2, s. 247–260, č. 3, s. 416–427; Smetanův pomník v Plzni. Světozor. 1874, roč. 8, č. 45 (6.11.), s. 532, 534. ISSN 1805-0921; STUDNIČKA, František Josef. O rozvoji naší literatury fysikální za posledních padesáte let. Časopis Musea království Českého. 1876, roč. 50, č. 1, s. 35–46. ISSN 1210-9746; SUCHÁ, Milada. Plzeňské Klementinum: historie jedné budovy. In: Minulostí Plzně a Plzeňska III. Plzeň: Krajské nakladatelství, 1960, s. 161–174; SUCHÁ, Milada. Satirik Josef František Smetana: několik poznámek k básnickému dílu. In: Minulostí Západočeského kraje VI. Plzeň: Západočeské nakladatelství, 1968, s. 112–188. ISSN 0544-3830; SUCHÁ, Milada. Slovanská lípa v Plzni: příspěvek k historii revolučních let 1848–1849. In: Minulostí Západočeského kraje II. Plzeň: Krajské nakladatelství, 1963, s. 81–89; SUCHÁ, Milada. Sto let od smrti Josefa Františka Smetany. In: Minulostí Západočeského kraje I. Plzeň: Krajské nakladatelství, 1962, s. 222–223. ISSN 0544-3830; ŠŤASTNÝ, Jaroslav. Josefa Františka Smetany korrespondence. Hlídka. 1903, roč. 20, č. 3, s. 201–204; č. 4, s. 284–288; č. 5, s. 380–385; č. 6, s. 448–451; č. 7, s. 527–530. ISSN 1212-6640; ŠŤASTNÝ, Jaroslav. Literární činnost Josefa Františka Smetany. Listy filologické. 1903, roč. 30, s. 213–223. ISSN 0024-4457; ŠŤASTNÝ, Jaroslav. Ze života Josefa Františka Smetany. Věstník českých professorů. 1902-1903, roč. 10, č. 3, s. 172–178; č. 4, s. 256–267; č. 5, s. 369–375; 1903-1904, roč. 11, č. 2, s. 82–85; č. 3, 162–167; 1904-1905, roč. 12, č. 2, s. 98–105. ISSN 1803-0904; ŠŤASTNÝ, Jaroslav. Ze života Josefa Františka Smetany: léta slepoty a pronásledování. Květy. 1903, roč. 25, kniha 50, prvé pololetí, s. 377–384. ISSN 0023-5849; TOMÍČEK, Jan Slavomír. Základowé hwězdoslowj čili Astronomie od Františka Smetany, Doktora filosofie […]. Česká wčela. 1839, roč. 6, č. 15 (19.2.), s. 59–60. ISSN 1801-3449; ZAHRADNÍK, Vincenc. Obraz starého swěta, to gest: Wšeobecná politická Historie prwnjho wěku […]. Časopis pro katolické duchowenstwo. 1834, roč. 7, č. 4, s. 661–666.

Časopis Českého museum. 1835, 1843. ISSN 0862-7282. • Časopis pro katolické duchowenstwo. 1834, 1835, 1836, 1839, 1841, 1843, 1845, 1846, 1848. • Kwěty. 1843. ISSN 1801-3007. • Lumír. 1857, 1861. ISSN 1212-0243. • Národní listy. 1861. ISSN 1214-1240. • Nové Plzeňské noviny. 1889, 1891. ISSN 1805-1758; • Pilsner Anzeiger. ISSN 2570-7620. • Plzeňsko. 1936. • Posel ode Mže. 1848, 1849. ISSN 1803-1900. • Posel z Budče. 1849. • Radbuza: list pro poučení a zábavu. 1867. • Wlastimil. 1841, 1842. • Živa: časopis přírodnický. 1853, 1859. ISSN 0044-4812.

autor výstavy: Mgr. Pavlína Doležalová • grafická úprava: BcA. Lucie Dynterová • editace a korektury: Ing. Zuzana Holečková, Mgr. Martina Košanová

Set up a free web page with Mobirise