Mapa-Plzen

Mapa Plzně z roku 1881. Červené body na mapě vyznačují Baumův rodný dům (A), dům na rohu Prešovské ul. a ul. B. Smetany, kde pravděpodobně Baumovi žili od roku 1897 a Baumův otec měl i obchod (B), a Německé gymnázium (C), kde Baum studoval.

Mladý Baum v Plzni


Oskar Baum se narodil 21. ledna 1883 v Plzni. V té době žila jeho rodina v domě na dnešním náměstí Republiky v čísle popisném 132. Baum své narození a dětství v Plzni okomentoval následujícím způsobem:

„Když jsem se narodil uprostřed zimy — měl můj otec v Plzni obchod se střižním zbožím na krásném, velkém náměstí naproti kostelu. Docela podle svého vzoru Frieda Ellmanna, syna knihkupce z ‚malé Františkovy ulice‘, byl bych propadl v první třídě gymnasia, když jsem jednoho krásného, červencového dne vinou několika rváčů ztratil zrak“
 (citováno v Pick 1927: 171).

Byla to doba překotných změn. Plzeň se začala měnit ve významné průmyslové centrum, jež nabízelo celou řadu pracovních příležitostí; za prací se sem začalo stěhovat obyvatelstvo z okolního venkova. Ještě v roce 1850 měla Plzeň 10 392 obyvatel, ale v roce 1880, tedy tři roky před Baumovým narozením, žilo v Plzni již necelých 40 tisíc obyvatel (Schiebl 1911).

Výsledkem byla demografická proměna obyvatel Plzně, jež se týkala i židovského obyvatelstva. Židé se začali objevovat v Plzni na přelomu 18. a 19. století, kdy jim byl povolován pobyt v případě, že zde budou provozovat nějaký druh živnosti. Díky prohlubující se industrializaci a rozvoji města lákala Plzeň další přistěhovalce. Ještě v roce 1820, kdy do Plzně přišlo šest židovských rodin, obyvatelé Plzně proti jejich příchodu protestovali. V roce 1853 již zde byla obnovena židovská obec zahrnující 41 rodin, jež získala povolení ke stavbě synagogy a školy (Bernhardt 2016: 123; Krčmář 2016: 284). V roce 1880 už v Plzni žilo 2 251 židovských obyvatel, kteří většinově mluvili německým jazykem (Schiebl 1911).

Inzerat

Když otec Oskara Bauma hledal výpomoc či inzeroval informace o svém krámku, inzeráty uveřejňoval v židovských, německy píšících novinách.


Inzerát Baumova otce Jakoba v Prager Tagblatt ze 3. prosince 1893. O sedm měsíců později Oskar Baum přijde o zrak. 

Počet obyvatel židovského původu v Plzni dovedl tehdejší nespokojené kritiky k poznámkám, že „pro Plzeň pak pojem Žid a Němec je téměř totožný“ (Hubka 1899: 29). Německy se mluvilo na úřadech, ve školách i kulturních institucích. Ještě v 70. letech 19. století byla úřední řečí na radnici němčina a informace bylo možné čerpat především z německých novin. Česky psané noviny v Plzni v té době prakticky neexistovaly. Lze říci, že důležitější než národnost byla pro tehdejší obyvatele příslušnost k obci, tedy Plzni. Pro tehdejší národní buditele toto přehlížení významu národnosti, garantované ústavou z roku 1848, představovalo problém. Rozpolcenost té doby je velice dobře zachycena v obsáhlém dopise Hugo Karlíka. V něm nejprve popisuje proměnu města:

„Ale přijdete-li přece někdy podívat [se] na tu bídným bavorákem proslulou Plzeň, nepoznáte ji zajisté v některých stránkách jejích. Staré hradby, kryjící masné krámy, jsou ty tam, nová zeď tam se pne; u panského mlýna nový pivovár vystaven, u Františkánů parkan zasypán a pěkných sadů tam naděláno; ulice Františkánská vyrovnána, průčelí k Františkánům přestaveno a pro stejnost řady pošoupnuto, vše pěkně a vkusně. Náš kostelíček vybílen, oltářové budou znova štafírováni, kostel u Všech Svatých vně i uvnitř opraven a obnoven; u kasáren stojící domy zbořeny tak, že tato nevkusná budova prosta o samotě stojí, a k tomu nový parní mlýn, nedaleko za Stelcrovým hostincem vystavený, slovem Plzeň jest skutkem nový Plzeň“ (citováno ve Volf 1934: 2–3).

A níže ve svém dopise si postěžuje na omezenost Plzeňáků, kteří jsou v jeho případě synonymem pro Němce, a dává je do kontrastu s ubohými českými obyvateli Plzně. 

„Znáte Plzeňáky naduté s prázdnýma kotrbama, nemající jiných žádostí než pivo a drahotu, aby krví a mozolem jiných tučněli, ať nedím se nic o tom hnusném copařství, kteréž nadutě a s naježeným obočím na nás ubohé Čecháčky pohlíží a při vší neotesanosti a dutosti, nevím za jak vzdělané a učené se drží“ (citováno ve Volf 1934: 4).

Ještě v 60. letech 19. století byla národnost pro obyvatele Plzně, spíše než osudem, záležitostí volby. Bylo zde možné nalézt potomky německy mluvících rodin, kteří se začali hlásit k české národnosti, zatímco příslušníci z prokazatelně českých rodin (např. František Pankraz, Emil Škoda či František Hýra) se začali hlásit k národnosti německé. Od 70. let 19. století lze již mluvit o národnostně rozdělené Plzni. Velice dobře to ukazují data ze sčítání obyvatel z roku 1890. Německy hovořící obyvatele bylo možné nalézt především ve Vnitřním městě (1 370 německy hovořících obyvatel) a Říšském předměstí (4 175 německy hovořících obyvatel), zatímco převážně dělnické části města jako Saské (7 803 česky hovořících obyvatel) či Pražské předměstí (10 534 česky hovořících obyvatel) byly převážně české (Schiebl 1911).

nemecke-gymnazium

Německé gymnázium na dobové fotografii od J. Böttingera z roku 1872. (Zdroj: Archiv města Plzně) 

Politizace národnostní otázky se projevovala nejvíce ve školství. Nejprve došlo k pokusu o počeštění tehdejšího plzeňského gymnázia (dnes hlavní budova Studijní a vědecké knihovny Plzeňského kraje). K tomu však nedošlo a byla tak založena reálka, kde se v roce 1866 stala vyučovacím jazykem čeština. Česko-německé spory se stupňovaly ve vzájemné soutěživosti a nevraživosti (Bernhardt 2016: 118−123).

A mezi tím vším stáli Židé. Většinově mluvící německým jazykem, převážně z důvodu projevu loajality k rakouské monarchii, jež jim garantuje svobodu vyznání. K vlastní židovské národnosti se hlásila jen menšina plzeňských Židů (srov. Bernhardt 2016: 123; Krčmář, Schiebl 1911). Hlásit se k národnosti bylo pro ně obtížné. Spíše se ztotožňovali s místem nežli s národností a pokud si volili, preferovali podle okolností českou nebo německou národnost. Volba nesnadná, úzce spojená s národnostní nenávistí (srov. např. Bernhardt, Peřinová 2016: 207−208).

< Úvod Vídeň >

© Copyright 2023 Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje