Ringstrasse

Maxmilian Lenz, Sirk-Ecke (Ringstrasse, 1900)

Baum
ve Vídni

Oskar Baum se přestěhoval do Vídně v roce 1894 a strávil zde 8 let v období rychlých změn a náhlého nárůstu počtu obyvatel. Vídeň byla tehdy hlavním městem obrovské říše zahrnující i české země, tedy Čechy a Moravu. V roce 1880 město čítalo 726 000 obyvatel, po dalším desetiletí se toto číslo zvýšilo na 1 365 000 díky začlenění předměstí. Do roku 1910 se počet obyvatel města vyšplhal na 2 031 000, což byl historicky rekordní stav. Kolem přelomu století tvořili přistěhovalci z Čech a Moravy více než 20 % rodilých Vídeňanů, přibližně deset procent populace mělo židovské kořeny (Kiss 1937).

Baum žil v izraelském Institutu pro nevidomé na Hohe Warte, jenž se nacházel ve čtvrti Döbling, v „lepší“ části města. Židovský Institut pro nevidomé byl založen na popud lékaře a spisovatele Ludwiga Augusta Frankla (1810−1894), váženého člena vídeňské židovské komunity, financován byl bankéřem Jonasem Königswarterem a podporován byl mimo jiné Anselmem Rothschildem, Zachariasem Königswarterem a Friedrichem Scheyem. Budovu institutu navrhl Wilhelm Stiassny (1842−1910). Ta měla společné ložnice pro třicet chlapců, dvacet dívek, učebny, koupelnu, prádelnu, dílny a tiskárnu Braillova písma (Das Blinden-Institut 1873).

Seznam

Seznam studentů izraelského Institutu pro nevidomé na Hohe Warte z roku 1895, na němž je uvedeno Baumovo jméno a Plzeň jako místo původu. In Israelitisches Blinden-Institut auf der Hohen Warte bei Wien, s. 1.

Blinden-Institut

Izraelský Institut pro nevidomé na Hohe Warte 32 před rokem 1906. (Zdroj: The Jewish Encyclopedia)

V knize Der Weg des blinden Bruno (Cesta slepého Bruna) popisuje Baum institut na začátku druhé kapitoly:

„Slepecký institut se nacházel mimo město nedaleko čtvrti Willenviertel na malém kopci mezi poli a loukami a venkovskou silnicí a dělal skutečně pohodový a uklidňující dojem svým zdravým a krásným umístěním se širokými svítícími zlatými písmeny na vysoké bráně.“

Institut byl moderní, co se týče možností dalšího vzdělávání. Učitelé a vedení zdůrazňovali důležitost toho, aby nevidomí mladí lidé získávali běžná povolání jako jsou stenotypie, právo, vyučování a znalost cizích jazyků.

Každou skutečnost však lze hodnotit z různých úhlů pohledu: podle Ernsta Pawela (1984), biografa Franze Kafky, to bylo poměrně autoritativní místo, ale na druhou stranu − která vzdělávací instituce v té době jím nebyla? A přece se zde Baumovi dostalo vzdělání; nebyl „odložen“ někam stranou jako mnoho nevidomých lidí. 

Karl_Lueger

Karl Lueger

Institut byl v mnoha ohledech izolovanou komunitou, ale přesto si studenti a učitelé nemohli nevšimnout šíření antisemitismu ve Vídni. Jedním z těch, kdo z této situace profitovali, byl starosta Karl Lueger, představitel města v letech 1897−1910. Luegerův odkaz tak zůstává dodnes kontroverzní – zasloužil se o modernizaci města, ale k popularitě jej vynesla antisemitská rétorika. V mnoha ohledech byl strůjcem pravicového populismu. Zastupoval směs křesťanského antisemitismu a nenávisti vůči modernímu liberalismu a kapitalismu. Židy obviňoval z nelidských aspektů moderního kapitalismu v období před první světovou válkou (Stone 1995).

Kasimir-Badeni

Kasimir Felix Badeni

Během Baumova pobytu ve Vídni zažívala metropole – a stejně tak i Čechy – násilné střety spojené s jazykovými spory. Německý jazyk, v němž byl Baum vychováván, byl považován za jazyk panující třídy. Avšak v mnohonárodnostním Rakousku té doby existovalo více národností a jazyků. V Čechách požadovala česky mluvící populace používání svého národního jazyka. Roku 1897 ministr Kasimir Felix Badeni (1846−1909), polský hrabě, zavedl jazykovou reformu, podle níž měl mít každý občan v Českém království právo v úředním styku používat jazyk svého národa. To však znamenalo, že německy hovořící úředníci se museli do tří let naučit „druhý jazyk“, zatímco českých státních úředníků se nařízení týkalo minimálně, neboť většina z nich používala němčinu jako „druhý jazyk“ standardně (Andics 1984).

Následovalo drama ve vídeňském parlamentu, v němž byli zástupci ze všech částí rakouské monarchie včetně českých zemí. Podle historika Hellmuta Andicse připomínal vídeňský parlament spíše blázinec − zástupci bojovali a křičeli (Andics 1984: 273). Němci zuřili. V regionech s německy hovořící populací (Sudety) mnoho lidí demonstrovalo, plenilo a neváhalo ani použít zbraně.

Hlasování proti Badenimu bylo zamítnuto, což situaci ještě zhoršilo. Badeni byl donucen až k souboji na pistole, v němž byl, naštěstí jen lehce, zraněn. Nepokoje v ulicích Vídně a zejména v parlamentu se dále stupňovaly a proti demonstrantům musela nakonec zasáhnout policie. Situace se zklidnila až Badeniho císařským odvoláním.

Český politik Josef Kaizl, zastupující tehdy mladou českou stranu, prohlásil:

„Pár milionů Němců terorizuje císaře, stát a všechny ostatní národnostní skupiny, aby udrželi umělou 'prépotenci' Němců“ (Andics 1984: 274).

V tomto politickém klimatu se mladý Oskar Baum přestěhoval roku 1902 do Prahy. 

< Plzeň Praha >

© Copyright 2023 Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje