Bestia

Baum
a Pražský kruh

Poté, co dokončil své vzdělání ve Vídni, přestěhoval se Oskar Baum v roce 1902 do Prahy. V té době mělo vlastní město přibližně 210 000 obyvatel, ale při započtení předměstských částí jako Smíchov, Žižkov a Vinohrady se celkový počet obyvatel pohyboval kolem 600 000.

Demografická proměna se dotkla i místního židovského obyvatelstva. Zejména po roce 1859, kdy byla umožněna svoboda pohybu, se pražští Židé snažili uniknout z bývalého ghetta situovaného v Josefově, které zmizelo v rámci asanace historických částí Prahy. V roce 1843 zde žilo 95 % židovského obyvatelstva (5 929 obyvatel), v roce 1880 to bylo již jen 45 % (4 798 obyvatel) a v roce 1900, tedy dva roky před příchodem Oskara Bauma do Prahy, zde zůstalo pouhých 24 % Židů (2 198 obyvatel). V té době se zámožní Židé začali stěhovat do nových měšťanských čtvrtí, zejména Královských Vinohrad, jež se staly centrem židovského sociálního, obchodního a náboženského života. (Frankl et al. 2021: 126−129).

Obálka spisu Bestia triumphans (latinsky Vítězící obluda), který vydal v roce 1897 Vilém Mrštík. Vznikl jako kritika průběhu a rozsahu asanace historických částí Prahy probíhající od roku 1893. Týkala se především Josefova a části Starého Města. Plán asanace pak byl postupně rozšiřován na území Starého Města a Malé Strany. Proti této praxi se vzbouřila celá řada historiků a spisovatelů v čele s Mrštíkem. Ten poukázal ve svém textu na barbarskou likvidaci památek v zájmu tehdejších stavebních a investičních skupin. Zajímavé na této kritice je, že se vyjadřovala k demolici památek Starého Města a Malé Strany, nikoliv židovského Josefova.

Zde našel i Oskar Baum svůj domov. Praha byla stále součástí Rakouského císařství trpícího prohlubujícím se národnostním antagonismem mezi Němci a Čechy – a mezi tím vším Židé neustále konfrontovaní s všudypřítomným antisemitismem. Trvat na identitě spojené spíše s místem než s národností nebylo vůbec jednoduché, pro Bauma nebo jeho budoucího přítele Kafku to však bylo samozřejmostí.

S Kafkou (1883−1924) se Baum seznámil díky Maxu Brodovi (1884−1968), jenž byl jejich společným přítelem. Brod v doslovu k Baumovu českému překladu novely Osudná láska o tomto seznámení píše:

„S Baumem mne seznámil náš společný přítel, jeden z mých nejmilejších. Tehdy jsem o Oskaru Baumovi věděl jen, že nešťastnou náhodou v raném mládí oslepl, že byl vychován ve vídeňském ústavu slepců, kde upozornil na sebe učitele neobyčejným literárním a hudebním nadáním, a že se stal vůdcem chovanců, tedy úloha určená mu již od přírody. Byl jsem tedy připraven na seznámení se zajímavou osobností. Představoval jsem si jej docela jinak: ne tak přímého, veselého a naprosto smířeného, ne s takovou silou duše, která hledí vždy, aby strhla do své říše, čím dále tím více předmětnosti a tvořila neúnavně svůj vlastní svět“ (Brod 1931: 53).

Sám autor o setkání s Kafkou napsal, že se tento při pozdravu zdvořile uklonil. „Kafka byl první,“ píše, „kdo se mnou zacházel jako s kýmkoliv jiným“ (Baum 1929). Nedal nijak najevo, že je Baum nevidomý.

V Praze si Baum vydělával na živobytí jako učitel hry na klavír a varhaník v Jubilejní synagoze. Jeho první kniha Uferdasein (Život na pobřeží) vyšla v roce 1908, druhá kniha Das Leben im Dunkel (Život v temnotě) následovala o rok později. Oba romány se zabývají životem nevidomých a vykazují částečně autobiografické rysy.

Oskar Baum byl celoživotním bojovníkem za práva nevidomých a proslul nezdolným celoživotním optimismem navzdory každodennímu zápasu se svým hendikepem. Psal hodně – jak do časopisů, tak do novin. Jedna z mnoha povídek vypráví o mladé ženě, která po úspěšné operaci znovu získá zrak. Povídka se jmenovala Das Leben im Licht (Život ve světle) jako odkaz na jeho předchozí román.

V roce 1913 vydal Baum román s tématem nacionalismu a sionismu. Kniha s názvem Die Böse Unschuld (Zlá nevinnost) se zabývá životem v malém českém městě a je pravděpodobně inspirována vlastními autorovými zkušenostmi z Plzně. Tu navštívil o rok později při příležitosti přednášky v Německém domě, kde byl představen jako slavný pražský básník.

Po první světové válce psal Baum mimo jiné do novin Prager Presse, německého deníku založeného prezidentem Tomášem G. Masarykem (1850−1937). Německy mluvící část populace tvořila 23 % obyvatel tehdejšího Československa, což bylo zřejmě více, než kolik čítala slovenská část státu. Baum psal německy, silně se ztotožňoval s německou kulturou, ale nebyl Němcem v nacionalistickém slova smyslu. Byl oddaným obhájcem československé demokracie a ztotožňoval se s humanismem jejího prvního prezidenta.

Baum si také vydobyl velký respekt jako hudební kritik. Publikoval několik esejů a textů o skladatelích i kultuře, jež je obklopovala. Některé z těchto esejů byly později znovu vydány.

Das-Volk

Titulní stránka rukopisu Das Volk des harten Schlafs. (Zdroj: Archiv Židovského muzea v Praze) 

Když se politické podmínky kolem Československa (nejen s rostoucím antisemitismem) zhoršovaly, vydává Baum knihu Das Volk des harten Schlafs (Lid tvrdého spánku). Pojednává o Chazarech z jižního Ruska, kde vládce kolem roku 740 konvertoval spolu s mnoha lidmi k judaismu. Dílo je více než jen historickým románem, je také příběhem naděje a tolerantního judaismu. A nikoliv pouhou náhodou – Brod, Weltsch i Kafka měli blízko k aktivitám pražského sionismu a sám Kafka v době, kdy již bojoval s tuberkulózou, si pohrával s myšlenkou emigrace do Palestiny.

Naproti tomu Baum začal být veřejně činným. V roce 1934 se stal předsedou Sdružení německých spisovatelů v Československu a podepsal manifest Ligy pro lidská práva na ochranu života a bezpečnosti emigrantů. O rok později, v roce 1935, spolupořádá kongres Proti ničení kultury a lidských práv v Německu. V roce 1938 byl propuštěn pro svůj židovský původ z Prager Presse a po zřízení Protektorátu Čechy a Morava byly jeho knihy zakázány. Baum se pokusil o emigraci do Palestiny, leč neúspěšně. V roce 1941 onemocněl a na pooperační komplikace nakonec v pražské židovské nemocnici zemřel.

< Vídeň O výstavě >

© Copyright 2023 Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje