Na počátku 19. století byl v centru pozornosti národních obrozenců český jazyk, jehož původní podobu hledali mimo města v lidovém prostředí maloměst a vesnic. Sbírali dle jejich názoru nejautentičtější podobu lidové slovesnosti – přísloví, pověry, písně a obyčeje – za účelem zachování obrazu bývalého světa. Sbíralo a studovalo se jen to, co sloužilo k poznání starobylosti českého národa a k získání hrdosti na jeho světodějnou úlohu, negativní stránky života byly potlačovány. Publikované výsledky líčily český lid v romantickém ideálním světle, a tak nepostihovaly skutečný život. Písně hodnocené podle estetického hlediska byly upravovány a vylepšovány v duchu idealizujících tendencí. Hledání širších kořenů dávného mýtického obrazu naší společnosti dovedlo tehdejší badatele také ke studiu lidové slovesnosti okolních slovanských národů.
V polovině 19. století již někteří badatelé přistupovali ke studiu venkova a maloměsta komplexněji. Rozvíjel se zájem o ostatní druhy ústní lidové tvorby – pohádky – a také o další jevy lidové kultury – lidový oděv. Stále však byly v nacionalistickém duchu textové materiály esteticky upravovány a vykládány z hlediska slovanské mytologie tak, aby zpětně působily na lidové národní sebeuvědomění (Karel Jaromír Erben). Nastupující realismus již zachycoval venkov ve skutečné podobě bez příkras, někteří sběratelé pak kombinovali oba přístupy, jak ten idealizující a romantizující, který používali ve vlastní literární tvorbě, tak kriticky realistický používaný v etnografických studiích (Božena Němcová, Jan František Hruška).
Od poloviny 19. století se dozvídáme o životě na maloměstě a vesnici více z krásné literatury než z děl dobových sběratelů. Májovci, navazující na odkaz Karla Havlíčka Borovského a Karla Jaromíra Erbena, se zaměřovali ve svých dílech na sociální problémy a snažili se o zachycení skutečnosti včetně negativních rysů (Jakub Arbes, Adolf Heyduk). Realismus přinesl věcné a střízlivé zobrazení člověka a společnosti (Alois Jirásek). Odnož realismu – venkovská próza (Karel Klostermann, Alois Jirásek) – vycházela často z národopisných studií, proto má tato literatura regionální charakter. Snažila se o popsání tehdejšího venkova a probíhajících změn zapříčiněných vlivem postupující industrializace společnosti. Příčinu zájmu české literatury o vesnickou tematiku lze spatřovat také v tom, že většina spisovatelů 19. století pocházela z venkova.
Výstava O lidu pro lidi představuje několik osobností zabývajících se ve své jak odborné, tak literární tvorbě naším regionem, který je v této výstavě chápán v širším hledisku než jen administrativním (například oblast Šumavy a Pošumaví). Většina z vybraných autorů se ve svých pracech vracela do kraje svého dětství a mládí, některé do našeho regionu přivedl profesní zájem či pracovní povinnosti. Osobnosti byly vybrány tak, aby jejich první práce se vztahem k regionu byly publikovány ještě před rokem 1890. Přehled jednotlivých děl je u některých časově omezen z důvodu rozsáhlosti díla a řazen podle data prvního publikování. Pro úplnost je do výběru zařazen také Adalbert Stifter a Josef Rank, autoři, jejichž díla ve své době vzbudila pozornost a následný ohlas mezi českými spisovateli i badateli.
V textech ukázek a v citačních záznamech byl ponechán dobový pravopis.