Alois Jirásek

Alois Jirásek. In: JIRÁSEK, Alois. Chodische Freiheitskämpfer: historische Gemälde. Prag: J. Otto, 1904, s. [II], frontispis.

Alois Jirásek

(23. srpna 1851, Hronov – 12. března 1930, Praha)
Prozaik, dramatik, politik a středoškolský profesor. Autor řady historických románů z dob husitství, pobělohorské doby a národního obrození a dvanácti divadelních her. Představitel literárního realismu. Celý život pracoval jako učitel dějepisu na gymnáziu, nejprve v Litomyšli a od roku 1888 v Praze.

Jirásek poprvé navštívil Chodsko o prázdninách roku 1876. Z Plzně přes Domažlice dorazil do Trhanova k příteli Josefu Thomayerovi, rodáku z Trhanova, internistovi a pozdějšímu přednostovi II. interní kliniky lékařské fakulty české univerzity v Praze. Pokračoval pěšky na Šumavu k Černému jezeru přes Kašperské Hory do Husince a Prachatic. Z tohoto pobytu vytěžil nejen první poznámky, ale také báseň Na Ryzemberce (Lumír 1876) a fejeton Na Haltravě (Pokrok 1876). Podruhé, počátkem srpna 1882, již cíleně absolvoval studijní cestu kvůli sběru informací pro chystaný román, k jehož napsání ho mimo jiné inspiroval příspěvek s názvem Vergessene Geschichten (Prager Zeitung 1874) novináře a spisovatele Josefa Svátka. Jedná se o výtah staršího článku Der Choden-Prozess (Das Panorama des Universums 1848) od Georga Leopolda Weisela, všerubského lékaře a spisovatele, který údajně až na popud Boženy Němcové zpracoval listiny z panství v Koutech o selském povstání z let 1691–1695. Jirásek se na cestu teoreticky připravil četbou tehdy dostupných materiálů o Chodech (Němcová, Erben aj.).

Pomníku Janu Sladkému-Kozinovi

Hold lidu chodského památce Kozinově. In: Slavnost odhalení pomníku Janu Sladkému‑Kozinovi na Hrádku nad Újezdem u Domažlic. Domažlice: Nákladem vlastním, 1895, frontispis.

Při tomto pobytu důkladně navštěvoval domažlický archiv a systematicky procházel za pomoci místních znalců kraj od Postřekova do Lhoty a Pocinovic a studoval podrobně místní lid. Zúčastnil se také 13. srpna pouti u kostela sv. Vavřince na Veselé hoře (2,5 kilometru jihozápadně od Domažlic). Na své tehdejší působení vzpomíná v tiskem vydaných pamětech.

Znovu navštívil kraj roku 1891 při přípravách na pražskou jubilejní výstavu a roku 1895 při výročí popravy Jana Sladkého Koziny se zúčastnil odhalení Kozinova pomníku na Hrádku. Tehdy mu bylo uděleno čestné občanství Újezda dne 6. října. Čestným měšťanem Domažlic se stal dne 31. ledna 1912 a města Plzně od 12. července 1912. Téma chodské vzpoury znovu, ale stručněji, zužitkoval ve Starých pověstech českých (1894). V cizích službách (Osvěta 1883) v kapitole desáté připomíná autor středověkou strážní službu Chodů. Ve dvanácté kapitole čtvrtého dílu románu F. L. Věk (I. a II. díl Osvěta 1888, 1892, III. a IV. díl Květy 1897, 1900, V. díl Zlatá Praha 1905–1906) figurovaly Domažlice jako štace kočovné divadelní společnosti a ve Staňkově vylíčil přítomnost císařských vojsk při ústupu z Bavorska.

Výběr z díla

Psohlavci: historický obraz. Ilustrace Mikoláš Aleš. Květy. Leden 1884, roč. 6, č. 1, s. 9–19 až Listopad 1884, č. 11, s. 561–597. ISSN 0023-5849.
Psohlavci: historický obraz. Praha: F. Šimáček, 1886.

Statek v Újezdě

Během přípravy na beletristické zpracování legendy o chodském povstání a vůdci Chodů Janu Sladkém Kozinovi provázel v létě roku 1882 po Chodsku Jiráska také místní rodák spisovatel a etnograf Jan František Hruška. Ten opravil některé výrazy chodského nářečí použité Jiráskem v tomto románu. Úpravy byly použity ve druhém vydání Psohlavců (J. Otto 1898). Před prvním knižním vydáním byli Psohlavci tištěni na pokračování v Květech roku 1884.

ŠULC, St. Statek v Újezdě, na kterém žil a hospodařil slavný Kozina […]. In: KRAMAŘÍK, Jaroslav. Kozina a Lomikar v chodské lidové tradici. Praha: Academia, 1972, s. [192e], příloha.

Ukázka

[…] »Hned u soudu appelačního žádali na chodské deputaci, aby vyznala neplatnost starých svobod a slíbila panu Lammingerovi poddanost a člověčenství. Tenkráte všichni do jednoho odepřeli, […].
Pak se krajané ještě jednou uviděli a to zase před soudem, kdež jim rozsudek ohlásili. Starý Hrubý a Kozina uznáni nejvíce vinnými a odsouzeni na rok do vězení. Ostatním oznámeno, že budou beze všeho na svobodu propuštěni, ač podepíšou-li revers, že uznávají svou poddanost. A tu jeden z pánů radů zároveň jim připomenul […] že všechny vesnice se juž poddaly a člověčenství své že všichni podpisem stvrdili. […]
To rozhodlo u kolísajících Chodů, […]. Nač další odpor? […]
Jeden z pánů appelačních radů pak Hrubého i Kozinu ještě jednou vyzval, aby také podepsali. Bělovlasý však rychtář dražinovský zakroutil hlavou a synovec jeho vážně, pánům v líce hledě, odvětil:
„Lomikar nás může donutit, habysme robotovali; hale kerak mám říct, že naše práva neplatí? Proč sme tuto včecko huďáli, proč sme se súdili, do Vídně, haž ke dvoru chodili, proč tu v harestě sedíli, proč teky kreu huž tekla? Ha níčkon bych míl říct: Tuto včecko pro nic ha za nic, tuto bulo všecko bláznové? Šak som si všecko dobře rozmyslil ha huvážil, nežli som začál. Naše právo platí. Dáme to huž na boha – “
A tu krajané všichni, podepsavší, zrak za té řeči klopili a když ven za úředním sluhou, kolem Hrubého a Koziny šli, sotva pozvedli svých zraků. Odešli – dražinovský pak rychtář a jeho synovec odvedeni zase do vězení,« […]

JIRÁSEK, Alois. Psohlavci: historický obraz. Květy. Listopad 1884, roč. 6, č. 11, s. 564. ISSN 0023-5849.

Psohlavci

JIRÁSEK, Alois. Psohlavci: historický obraz. Ilustrace Mikoláš Aleš. Květy. Leden 1884, roč. 6, č. 1, s. 9. ISSN 0023-5849.

Boží soud. In: Staré pověsti české. S 97 illustracemi Věnceslava Černého. Praha: Jos. R. Vilímek, [1894?], s. [295]–307.

Stručná verze historie chodské rebelie v závěru se zdůrazněným nadpřirozeným prvkem, který je v Psohlavcích zmíněn také jako produkt pozdější ústní tradice, je součástí Starých pověstí českých.

Ukázka

[…] »Sám mladý hospodář stanuv pod šibenicí, políbil kříž knězem mu podaný, a naposled se kolem rozhlédl, […]. A v tom uzřel mezi důstojníky na koni také toho, jenž byl příčinou všeho – Lammingera.
Kozina se vzpřímil, podíval se mu do tváře a v tom už volal hlasem, jenž se jasným vzduchem mrazivého dne, jasně rozhléhal:
„Lomikare! Lomikare! Do roka budeme spolú stát před súdnú stolicí Boží! Hin* se hukáže, hdo z nás –“
V tom se velící důstojník vzpamatoval. Obnažený jeho kord se zableskl vzduchem, kat podtrhl a Kozinův hlas umlkl. Na vždy. Jana Sladkého, nazvaného Koziny, nebylo na živu. […]
Lamminger se z Plzně na Trhanovský zámek už ani nevrátil. […] Do Trhanovského zámku přijel zase až za rok, na podzim. […] Kozinova slova mu nešla z mysli, a počítal čas. Už minul skoro rok, a nic se nestalo. Již se počal utěšovati, že ten sedlák jen tak hrozil. Než přicházely zase chvíle, kdy na něj myslil, musil mysliti, kdy se mu Kozina zjevoval ve snách, bledý, planoucích očí, an ho vyzývá na boží soud. […]
V ten čas jednou po honě večer seděl s hostmi u tabule; venku se chystalo na bouři. Lamminger byl dobré míry, […]. Již začal na hlas o tom, o čem před lidmi nikdy nemluvil: o lhůtě Kozinou mu dané. Pak se i té lhůtě smál, až posléze zpupně zvolal:
„O Kozino, špatný proroku! Rok už tu, ty tam a já dosud tu!“
Ale v tom klesl rázem zpět do křesla.
V ten okamžik se venku rozbouřil vichr, až stromy před okny se rozhučely, v panské komnatě se otevřely dvéře samy od sebe, okna řinčela, a jídelnou se brala zvolna bledá postava.
Trhanovský pán už mlčel. Byl bez sebe a oči měl v sloup. Odešel tam, kam ho Kozina vyzval. Páni a dámy kolem trnuli a chvěli se hrůzou.
Zpráva o Lammingerově smrti rozletěla se Chodskem; všude velebili Boží spravedlnosť, vzpomínali vroucně na Kozinu a opakovali:
„Boží soud! Boží soud!“ […]

* Tam.«

JIRÁSEK, Alois. Boží soud. In: JIRÁSEK, Alois. Staré pověsti české. Praha: Jos. R. Vilímek, [1894?], s. 305–306.

Boží soud

ČERNÝ, Věnceslav. Jídelnou se brala zvolna bledá postava. In: JIRÁSEK, Alois. Staré pověsti české. Třetí vydání. Praha: Jos. R. Vilímek, 1910, Boží soud, s. [324]–[325].

Z mých pamětí: v Litomyšli. Zvon. 1911-1912, roč. 12, č. 1 (15.09.1911), s. [1]–3 až č. 42 (05.07.1912), s. [657]–661. ISSN 1211-894X.
Z mých pamětí. II.: V Litomyšli. Druhé vydání. Praha: J. Otto, 1913. Cit. s. 179–181, 265–269. Sebrané spisy, díl 38.

Ukázka

[…] »V Draženově jsem dlouho hovořil se starým Chodem, Matějem Přibkem, který už zjevem a krojem na první pohled se mi zalíbil. Mnoho jsem u něho pochytil. I pak, když jsem psal, tanul mně často na mysli; byltě mi modelem siláckého, vážného praporečníka starých Psohlavců, jemuž jsem dal i jeho jméno.
Byly krásné, srpnové dni, milo se chodilo pošumavským krajem. A lid v něm tak zachovalý a svérázný! Oči jsem mohl na něm nechati tam u „sv. Vavřence“, osamělého kostelíka na vrchu nedaleko Domažlic. Jako na makovém poli bylo kolem bílé svatyňky pod košatými stromy od bělostných plen, rukávců, tmavomodrých kabátků s vyšíváním, pestrých fěrtochů a šátků, vrapovaných, rudých sukní, červených punčoch a tmavých obleků mužských a bílých [ženských] šerk. […]
Nenadál jsem se tenkráte, že po letech uvidím daleko víc chodského lidu, ze všech končin jeho, v slavném průvodu a pak kolem Kozinova pomníku na Vrchu Hrádku nad rodnou vesnicí Kozinovou (1895).
Tam u sv. Vavřence naslouchali kázání pod širým nebem, zpívali a modlili se, odpoledne pak statečně tancovali. Dole v Nevolicích byly muziky dvě: "panská" s plechy, s celou kapelou a stará "selská", kde dudák hrál na "pukl" a s ním hudec, oba již staří. U těch jsem vyseděl nejdéle a dával si hrát; a jiní tancovali. Když jsem odcházeje zaplatil, vstali oba staří muzikanti, vyprovodili mne ven a šli se mnou dál hodný kus; dudy a housle hrály a hrály, až se po vsi rozléhalo. S takovou slávou vracel jsem se od muziky.«

JIRÁSEK, Alois. Z mých pamětí. Zvon. 1911-1912, roč. 12, č. 36 (24.05.1912), s. 563. ISSN 1211-894X.

< Jan František Hruška SVK PK Karel Klostermann >

© Copyright 2023 Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje