Adalbert Stifter

Výběr z díla

Die Mappe meines Urgrossvaters (1841, 1847, 1864, 1867)
Z kroniky našeho rodu, Paměti mého pradědečka

Z kroniky našeho rodu. Přeložil Ladislav Heger. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1959.

Tato povídka, v níž vypravěč na základě nálezu starého deníku popisuje osudy svého pradědečka, venkovského lékaře z fiktivního vysokohorského městečka Pirling, patřila k nejčastěji autorem upravovaným. Nedříve vyšla časopisecky roku 1841, pak rozšířená v knize Studií (1847) a v závěru života byla přepracována do podoby dvoudílného nedokončeného románu. První český překlad je z roku 1959.

Ukázka

[…] »Všichni tito lidé, kteří žili na samotách v lese, anebo aspoň většina z nich, měli potomky, kteří se usazovali nedaleko od svých rodičů, a tak vznikaly porůznu na svazích jednotlivé domky nebo osady. Každý, kdo si stavěl chalupu, se asi vyhýbal hlubším lesním místům, vlhkým a zatuchlým, a vyhledával vzdušné výšiny. Tam pak kolem chaty vykácel les a založil si louku, z které živil pár kravek, pouštěl kozy a ovce do lesního mlází a zřídil si i pole a zahrádku, na níž pracoval. Proto stojí skoro všechny chalupy v polesí o samotě a na vrších a zdraví se z jednoho pahorku nebo zeleného svahu na druhý. Všechny jsou vystavěny ze dřeva a mají ploché střechy z desek, na nichž leží veliké šedé kameny. Díváme-li se s vrchu některé hory, vidíme, jak se lesknou okna těchto chalup, a když pak jdeme hlouběji do lesa a vystoupíme na některý z hřebenů, odkud již domky není vidět, tu stoupají z různých míst šerého lesa sloupy kouře, které označují jejich místo.« […]

STIFTER, Adalbert. Z kroniky našeho rodu. Přeložil Ladislav Heger. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1959, s. 92–93.

Der Hochwald (1842)
Vysoký les, Hvozd

Vysoký les: obraz historický ze Šumavy. Přeložil Roman Voříšek. Lumír. 1862, roč. 12, č. 27 (03.07.1862), s. [625]–633 až č. 33 (14.08.1862), s. 770–780. ISSN 1804-9990.
Hvozd. In: Tichý hlas: výbor z novel. Uspořádal a z němčiny přeložil Bohuslav Durych. Olomouc: Velehrad, nakladatelství dobré knihy, 1942, s. [25]–162.

První český překlad této povídky, v níž poutník v rozvalinách hradu Vítkův kámen (v povídce nazvaný Svatý Tomáš, Vrchol Tomášův nebo Věž Tomášova) sní příběh Klarisy a Johany, dcer hradního pána Jinřicha Vittinghausera, na pozadí třicetileté války, byl zveřejněn v časopise Lumír pod názvem Vysoký les, druhý pod názvem Hvozd ve sbírce Tichý hlas roku 1942.

Ukázka

[…] »Posadila se na protější stranu vyšívacího rámce, a co zatím Johanka na květech pracovala, spokojila se s vyplňováním půdy. […] Té mladé leželo cosi na srdci, tak se zdálo; neb již několikráte začala – nyní se ale rozběhla a vyvedla z toho smělého pytláka, o němž prý slyšela, jak sobě západní lesy za obydlí obral, byvší tenkráte o mnoho větší, než nyní. […] Vypravovala, že včera slyšela, že nemůže nižádnou jinou kulkou leč posvěcenou zastřelen býti, a že prý mívá v noci rozmluvu s muži, nejsoucími ani z těla a krve.
Klara tomu odporovala a doložila, že si k tomu pověrčivost takové věci vymýšlí, bez pochyby prý ani takového muže není, anť si lid tuze rád v hrozných zprávách libuje.
„Ba arci že je,“ padla jí Johanka horlivě do řeči.
„A byť i byl,“ jala se říci Klara, „jistě není tím, zač jej mají.“
„Ó snad je ještě něčím horším – víš o nešťastném mlynáři v Spitzenberku [Špičák] – toho zastřelil.“
„Nemluv tak opovážlivě o jiných, co není dokázáno. Ten mlynář odvážil se na výzvědy ve švédském vojště, proto byl zastřelen.“
„Ano, tak se domnívali, ale nikdo to nemůže dokázati […]. On prý jest velký a silný jako strom, má divoké vousy, a chodí na několik dní cesty se svou ručnicí po lesích. […] Mlynáře nalezli v Park-friedském lesíku u obrazu Panny Marie, kde se cesty dělí, a nebylo žádné jiné rány na jeho těle, leč prostřel malé kulky skrz spánky, a nikdo, vyjmouc toho pytláka, neužívá tak malých kulek. […] Člověk ten potřebuje prý svou ručnici jen vypáliti, a zastřelí prý předce vždycky toho, na koho si myslil.“
„Jak můžeš jen takové řeči poslouchati,“ pravila Klara velmi vážně, „to je slepá prázdná křivda. Jak pak by mohl Bůh, všemohoucí pán vesmíru, takových zlých divů připustiti, kdyžby chtěl, bychom i dále v jeho zařízení důvěřovali, jakožto předce naší povinností a naší radostí jest.“ […]
„Ale v Zvonečkových horách (Glöckelberge) připlavil potok ondyno kosti z hlavy divokého kance, v nichž ta malá kulka vězela.“
„Přestaň již o tom,“ dí Klara usmívavě, „samým hemžením tvých lesů, jezer, kostí a myslivců zhranatěla ti tato růže nepěkně.“« […]

STIFTER, Adalbert. Vysoký les: obraz historický ze Šumavy. Přeložil Roman Voříšek. Lumír. 1862, roč. 12, č. 27 (03.07.1862), s. 630–631. ISSN 1804-9990.

STIFTER, Adalbert. Der Hochwald. Pesth: Gustav Heckenast, 1852.

Der beschriebene Tännling (1846)
Popsaná jedlička

Popsaná jedlička. In: Tichý hlas: výbor z novel. Z němčiny přeložil Bohuslav Durych. Olomouc: Velehrad, nakladatelství dobré knihy, 1942, s. [389]–452.

První překlad této novely do českého jazyka, v níž vypravěč prochází krajem Hornoplánska, vysvětluje čtenářům vznik pomístného jména „U popsané jedličky“, popisuje poutní místo lidově zvané Křížový vrch s kostelíkem Panny Marie Bolestné na vrchu Dobrá voda se stejnojmennou studánkou pod vrcholem kopce a uvádí pověsti vztahující se k tomuto místu, byl zveřejněn ve sbírce Tichý hlas z roku 1942 pod názvem Popsaná jedlička.

Ukázka

[…] »V Horní Plané se udržuje víra, že se to, oč člověk při první zpovědi vroucně a upřímně poprosí sedmibolestnou Matku boží u Dobré vody, vyplní. První zpověď dětí se koná vždycky před velikonocemi, nejdůležitějšími svátky z celého roku. […] O těchto svátcích dostávají lidé krásné šaty, prapory a kostelní přikrývky jsou čerstvě vyprané a příroda slaví příchod jara. Aby i děti byly tak čisté jako nové šaty, kostelní korouhve a jaro, musí svou první zpověď vykonat před Božím hodem velikonočním. Jsou k ní připravovány a vybírány už mnoho týdnů předtím. Když nadejde den zpovědi, rodiče děti pěkně umyjí a oblečou a dovedou je ke dveřím farního dvora. Když farář otevře, děti mohou dovnitř a rodiče se musí vrátit domů. […] To, které se vyzpovídá, odejde pokorně a zbožně dozadu. Když jsou všechny hotové, pomodlí se, vyslechnou farářův proslov a mohou se vrátit domů k rodičům. […] Je-li hezky, jdou po obědě na Křížový vrch. […] Zvláště rády se k dětem přidružují staré babičky svátečně oblečené, napomínají je ke zbožnosti a vypravují jim svaté příběhy. Pak se děti pomodlí v kostelíku, procházejí se po kopci a k večeru se vrátí domů.« […]

STIFTER, Adalbert. Popsaná jedlička. In: STIFTER, Adalbert. Hvozd. Přeložila Anna Siebenscheinová. České Budějovice: Růže, 1968, s. [120]–156. Cit. s. 128.

Die Pechbrenner (1848) / Granit (1853)
Smolaři / Žula

Žula. Z němčiny přeložil Viktor Schwing. Hradec Králové: Bohdan Melichar, 1918.

Povídka Die Pechbrenner, v níž autor vzpomíná na dětství v Horní Plané, kdy na procházce přírodou vyslechl od dědečka dávný příběh z dob morové nákazy o dvou dětech z různých rodin, které po smrti rodičů samy v lese přežily epidemii a šťastně se vrátily zpět do civilizace, byla zveřejněna časopisecky. Později již značně přepracovaná se stala pod názvem Granit součástí sbírky Bunte Steine (1853) obsahující šest novel: Granit, Kalkstein, Turmalin, Bergkristall, Kazensilber a Bergmilch. První překlad do českého jazyka s názvem Žula je z roku 1918.

Ukázka

[…] »Leckdy vídal jsem s kamene také zvláštního muže. Přijížděl časem po jeníšovské silnici s lesklým, černým trakařem. Na trakaři míval lesklý, černý soudek. Šaty jeho nebývaly sice zprvu černé, avšak časem velmi ztemněly a rovněž se leskly. Když jej slunce ozařovalo, vypadal, jako by byl potřen olejem. Na hlavě měl široký klobouk, pod nímž dlouhé vlasy splývaly na šíji. Měl hnědou tvář, přívětivé oči a jeho vlasy měly již nažloutle bílou barvu, […]. Poblíž domů křičíval něco, čemu jsem nerozuměl. Na ten křik naši sousedé vycházeli ze svých domů, mívali v ruce nádoby, většinou černé, dřevěné konvice, a ubírali se do naší ulice. Zatím co se tak dělo, muž zúplna se přiblížil a postrkoval stvůj trakař do naší ulice. Tu se zastavil, otočil kohoutkem v čepu svého sudu a natočil do nádoby každému, jenž ji podstavil, hnědou, vláčnou tekutinu, v které jsem zcela dobře poznával kolomaz a za niž mu dávali něco krejcarů a nebo grošů. Když bylo po všem a sousedé se svým kupem se vzdálili, upravil zase svůj sud, setřel vše, co bylo vyteklo, pěkně dovnitř a jel dále. […]
Seděl jsem, když to činil, na kameni a díval jsem se na něho. Náhodou byl jsem bos, […]. Náhle pohleděl od své práce na mne a pravil: „Chceš míti nohy namazány?“
Považoval jsem muže toho vždy za velikou památnost, cítil jsem se poctěn jeho důvěrností a nastavil jsem obě nohy. Vstrčil svou lžíci do otvoru pro čep, přiblížil se s ní a udělal pomalu čáru na každou z obou nohou. Tekutina se krásně po kůži rozšiřovala, […]. Rozlévala se po svém způsobu zvolna kolem zaokrouhlení mých nohou a stékala po nich. […] chtěl jsem se přece také ukázati matce. Byla právě sobota a každé neděle musila býti světnice velmi krásně umyta a vydrhnuta, což se i toho dne ráno stalo, […]. Matka seděla právě, když jsem přicházel, při stolku u okna a šila. Když mne viděla tak přicházeti a kupředu kráčeti, vyskočila. Na okamžik zůstala na rozpacích, buď že se mi podivovala, buď že se ohlížela po nějakém nástroji, aby mne přivítala. Konečně však zvolala: „Co to má dnes na sobě ten nezbedný, zpropadený synek?“
A abych nepostoupil ještě dále, běžela mi vstříc, vyzvihla mne a nesla, [...] ven do předsíně, vzala, cokoli popadla, zpod schodů, [...] pod něž jsme musili ukládati všecky domů přinesené pruty a větve, [...] a bila tím tak dlouho a tak prudce po mých nohou, až veškeré listí prutů, mé kalhotky, její zástěra, kameny podlahy a okolí bylo plno smůly. Pak mne pustila a zašla zase do světnice.« [...]

STIFTER, Adalbert. Žula. Z němčiny přeložil Viktor Schwing. Hradec Králové: Bohdan Melichar, 1918, s. 14–17.

KAISER, J. M. [Ilustrace k povídce Granit.] In: STIFTER, Adalbert. Bunte Steine: ein Festgeschenk. Dritte Auflage. Leipzig: C. F. Amelang's Verlag, [1869?], s. [3].

KAISER, J. M. [Ilustrace k povídce Granit.] In: STIFTER, Adalbert. Bunte Steine: ein Festgeschenk. Dritte Auflage. Leipzig: C. F. Amelang's Verlag, [1869?], s. [18a].

Witiko (1865)
Vítek

Vítek: román o bojích Přemyslovců. Přeložila Milena Illová. Praha: Ústřední dělnické knihkupectví a nakladatelství (A. Svěcený), 1926. 3 svazky.

Hrdinou třídílného románu z 12. století je historická postava českého šlechtice a zakladatele rodu Vítkovců (Witigonen, Wittigonen) Vítka z Prčice, který byl v letech 1169–1176 stolníkem na dvoře krále Vladislava II. Románový Witiko, majitel panství Horní Planá, byl za své vojenské služby povýšen do šlechtického stavu a vystavěl hrad Wittigstein (Wittinghausen) – Vítkův kámen. V díle tak Stifter rozvíjí počátky šlechtického rodu, jehož zánik popisuje v povídce Der Hochwald. První překlad tohoto románu do českého jazyka je z roku 1926.

Ukázka

[…] »Nyní začal zase vysoký les, jenž se mírně skláněl. Ježto se v něm smrákalo, sestoupil Witiko a vedl koně za sebou. Po hodině přišli na volné místo. Slyšeli v lese volání. Stanuli. Bylo ticho. Pak zaznělo volání znovu. Zůstali zase stát. Místo bylo velice podivné. […] Na kraji lesa stály tři postavy, jež byly zahaleny do širokých rouch a měly je stažena také přes hlavu. Zdálo se, že jsou to ženy. Zase zaznělo v lese volání, pak bylo zas ticho. Potom zaznělo volání ještě jednou, ale slabě, nato se ozval zpěv jakoby mnohých hlasů. Zpěv byl klidný a pomalý. Trval chvíli, pak bylo ticho. Potom začal zpěv znova.
„To je pohanský obřad,“ pravil Benedikt potichu Witikovi, „to jistě někdo umřel. Protože ho nemohou konati na jeho hrobě, ježto to kněží zakázali, jdou do lesa a konají to tam. Znám ten zpěv, má bába jej často zpívala, a jednou jsem jej slyšel také v lese nad Horcem.“
„Ale což ty lidi nikdo nepoučí?“ ptal se Witiko.
„Dělají to potají,“ odpověděl vůdce, „a nepovědí o tom nikomu, aby jejich bozi jich nepotrestali.“
„Pak tedy musí přijíti nová pokolení, jež zapomněla hříchy starých,“ pravil Witiko.
„Tak tomu již asi bude,“ odpověděl vůdce.
Zpěv zas ustal, začal znovu a posléze zcela zmlkl. Witiko a vůdce stáli ještě pořád. Po nějaké chvíli vyšly z lesa u těch tří žen nové postavy. Byly zahaleny do širokých rouch stažených pásy. Byli to muži a ženy. Zastavily se u tří žen a bylo jich stále víc. Pak se rozptýlily. Několik z nich sestupovalo po stezce u okraje lesa, […] jiné vystupovaly nahoru k Witikovi a šly mimo něj do lesa. Někteří prošli mlčky mimo, jiní pravili: „Pochválen Pán Ježíš Kristus.“
„Pochválen Pán Ježíš Kristus,“ odpovídali Witiko a jeho vůdce.
Konečně nebylo viděti žádnou z postav, ani tři ženy již nestály na svém místě a nic se nehýbalo než mírné plynutí mraků, jímž prozařoval měsíc.« […]

STIFTER, Adalbert. Šumava [z románu Witiko]. In: Výbor z krásné prózy československé: Němci v českých zemích. Výběr ukázek pro tento svazek pořídil a úvod napsal Pavel Eisner. Praha: SFINX (Bohumil Janda), Státní nakladatelství, 1931, s. 17–29. Cit s. 18–20.

STIFTER, Adalbert. Witiko: Eine Erzälung. Erster Band. Pest: Gustav Heckenast, 1865.