Národní Báchorky a Powěsti. W Praze: Tisk a sklad Jarosl. Pospíšila, 1845–1848. 7 svazků. 

Ukázka

»O neposlušných kozlatech
Byla jedna koza, a ta koza měla čtyry kozlátka. Jedenkráte trefilo se, že musela sama někam odejít, snad na pastwu, i shromážila kozlátka okolo sebe a powídala: „Já musím, milé děti, někam odejít, a nechám wás tu na chwíli samotné. Wrátka zandám; ale to wám powídám, nikomu neotwírejte, dokud můj hlas neuslyšíte.“
Kozláta příslíbily poslušenstwí, matka zandala pewně wrátka a spokojem odešla.
Netrwalo to dlouho, přijde liška a začne wolat:
„Kozlátka, mé děťátka, otewřete waše wrátka, nesu wám plné kozičky mlíčka.“
Kozlátka poslouchaly, poslouchaly, ale potom odpowěděly: „Neotewřeme, to není naší maminky hlas, naše maminka má tenký hlásek.“
Liška se ale tím odbýt nedala. Za chwilku přišla zase a wolala tenčím hlasem: „Kozlátka, mé děťátka, otewřete waše wrátka, nesu wám plné kozičky mlíčka.“
Kozlátka poslouchaly, poslouchaly, ale potom odpowěděly: „I neotevřeme, to není naší maminky hlas, naše maminka má ještě tenčí hlásek.“
Liška poodešla, ale za chwilku wolala zase hlasem co mohla nejtenčím: „Kozlátka, mé děťátka, otewřete waše wrátka, nesu wám plné kozičky mlíčka.“
Kozlátka poslouchaly, ale nemohly tenkráte hlas matky rozeznat. Jedno řeklo: Je to hlas naší maminky; druhé: Není; třetí řeklo: Otewřeme; čtwrté: Neotewřeme. I nemohly se nikterak shodnout, co by měly dělat, až to přišlo posléz k pranici. Začaly se notně trkat a w samé horliwosti wyrazily wrátka. Tu liška mezi ně wběhla, a wšechny čtyry roztrhala.«

NĚMCOVÁ, Božena. O neposlušných kozlatech. In: NĚMCOVÁ, Božena. Národní Báchorky a Powěsti. Swazek VII. W Praze: Tisk a sklad Jar. Pospíšila, 1848, s. 83–84.

Selská swatba w okolí Domažlickém. Česká wčela. 1846, roč. 1846, č. 1 (02.01.1846), s. 2–3, č. 2 (06.01.1846), s. 5–7, č. 3 (09.01.1846), s. 11–12. ISSN 1801-3449.
Selská svatba. In: Selská svatba a Obrazy v okolí domažlickém. Litomyšl a Praha: Antonín Augusta, 1862, s. [5]–21. Sebrané spisy, díl III, sešit I.

Popis svatby Jiřího Konopy (švagra chrastavického rychtáře Jana Bora) se zámožnou Kačenkou Krčmovou z Chrastavic. Svatbu Němcové podrobně vylíčila Dorla (Dodla) Konopová, sestra Jiřího, provdaná za Petra Sloupa z Milavče ze dvora „u Ševčíků“. Knižně poprvé vydáno roku 1862 ve sbírce Selská svatba a Obrazy v okolí domažlickém.

Ukázka

NĚMCOVÁ, Božena. Selská swatba w okolí Domažlickém. Česká wčela. 1846, roč. 1846, č. 1 (02.01.1846), s. 2. ISSN 1801-3449.

Domácí nemoc: (obrázky z nynějšího českého žiwota). Česká wčela. 1846, roč. 1846, č. 48 (16.06.1846), s. [189]–191. ISSN 1801-3449.
Domácí nemoc. In: Selská svatba a Obrazy v okolí domažlickém. Litomyšl a Praha: Antonín Augusta, 1862, s. [66]–73. Sebrané spisy, díl III, sešit I.

Povídka o touze po domově a rodné české řeči ve vyprávění domažlické dívky Aničky, pobývající dva měsíce u strýce ve Vídni. Předobrazem Němcové byla Hana, dcera hospodáře z Bořic u Zahořan. Povídka byla poprvé knižně vydána ve sbírce Selská svatba a Obrazy v okolí domažlickém roku 1862.

Ukázka

»Sedíme s Aničkou samy dwě, a rozmlauwáme. Já powídám o swé krásné otčině, o zpomínkách z mého mládí, o rodičích, a jak se jim nyní w cizině stýská.
„Wěřím ráda,“ praví Anička, „já wím co to je, když se po domowu zasteskne.“
„Byla ste již někdy z domowa?“ ptám se.
„Před šesti lety přes dwa měsíce we Wídni u strýčka, který je tam již osmadwacet let učitelem […]. Matka nemohla, poslala tedy tenkráte mne, a byla tomu ráda, že se něčemu naučím, a přitom také trochu té němčiny pochytím. Ale já tam nemohla wydržet“.
„A proč? Wedlo se wám tam zle?“
„Když si teď na tu dobu zpomenu, mrzím se sama na sebe, že jsem byla tak hlaupá, a nezůstala tam; mohla jsem nyní něco wíce umět. Ale tenkráte bych byla umřela! Když jsem do Wídně přijela, bylo mi hnedle auzko, jak jsem widěla tu hromadu domů, to běhání lidu, ten hluk a powyk; tu chwíli byla bych se raději zase k Domažlicům obrátila. […] Strýček přišel ze školy, srdečně mne uwítal. Ačkoli mluwil špatně česky, já na to nedbala, jen když mluwil česky. Ptal se mne, umím-li německy?
„Já že ne.“
„No milá holka, to se musíš učit, sice bude s tebau zle. Od dnešního dne nebudu s tebau jinak rozpráwět, a tak se nejsnáze naučíš. Nauze tě dožene, to bude nejlepší Sprachmeister.“
Nyní mi nastaly smutné dni. Do půl dne i od půl dne chodila jsem k jedné paní do šití; tam byly samé Němkyně, já jim nerozuměla, ony mně ne, a tak jsem seděla jako pěna. Doma to bylo zase tak! Jak těžko mi to přicházelo, a jak dlauho to trwalo, než jsem se těm nejobyčejnějším a nejpotřebnějším slowům naučila! A co jsem slzí wylila, to Bůh sám wí! Strýček mne wodíwal tu i tam, k Sperlowi do sálu, do pěkných zahrad, také do diwadla, ale mne nic netěšilo; milejší nade wše by mi býwalo, kdybych byla mohla být doma, a s kamarádkami jít k sw. Wawřinci, anebo do Petrowic na smetanu. W jedné zahradě kterak se procházíme, zaslechnu české slowo „Pojďme bratře.“ Jako by do mne střelil, wytrhnu se strýčkowi z ruky a chci tam běžet, ale on mně zakřikl: Dums mádl dós šikt si nit! Musela jsem u něho zůstat, ale mnohokráte ohlídla jsem se ještě po towaryšcích, kteří mne třemi slowy tak potěšili.
Opuštěná, jako bych sama na swětě stála, majíc w oškliwosti wšecky radowánky, byla jsem nejraději, když tetička odešla, a já sama doma zůstala. Tu jsem si otewřela okno na dwůr, howořila sama k sobě, a zpíwala.« […]

NĚMCOVÁ, Božena. Domácí nemoc: (obrázky z nynějšího českého žiwota). Česká wčela. 1846, roč. 1846, č. 48 (16.06.1846), s. [189]. ISSN 1801-3449.

Pomněnka sslechetné dusse. In: ŠTULC, Václav. Poutník z Prahy: kalendář katolický na obyčejný rok po Kristovu narození 1855. Ročník čtvrtý. Praha: Bedřich Stýblo, [1854?], s. 109–118.
Rozárka. In: Divá Bára. Rozárka. Litomyšl a Praha: Antonín Augusta, 1862, s. [59]–88. Sebrané spisy, díl II, sešit I.

Literárním předobrazem chudé, nemocné a hrbaté pletačky punčoch Rozárky byla Marie Šustrová z Domažlic, zvaná Trpaslice, která několikrát vyprávěla Němcové pohádky inspirované četbou laciných románů. Postava v povídce dostala jméno po její sestře Rozárii píšící krátké veršíky. Povídka byla poprvé knižně otištěna roku 1862 pod názvem Rozárka.

Ukázka

[…] »Když seděla mezi dětmi, zdálo se, že gest to také gen čtwerácké djtě. Ona se s nimi smála, i hrála, a té chwíle zmizel gj s twáře wssecken zármutek. […]
„A teď necháme dowáděnj, budeme pracowati a něco si powjdati,“ nawrhla dětem, a ty hned seděly na stoličkách okolo nj. – Ona měla w sobě celý poklad pohádek těch neykrásněgssich. Jedna byla k libosti gednoho, druhá ljbila se druhému: každého podělila něčjm. A gestli opakowala gednu, oblekla gi opět w giné a giné roucho, že se zdála dětem wždy nowá. Ptala gsem se gj gednou, gestli ge tak slýchá. – „Neslýchám. Gá sama nevjm, že se mi to wssecko tak w hlawě rodj. Gak by ale ginák býti mohlo? Wždyť mám takowou radost, že mne ty dětičky milugj, že celý den pomýssljm čím bych se gim zawděčila.“« […]

NĚMCOVÁ, Božena. Pomněnka sslechetné dusse. In: ŠTULC, Václav. Poutník z Prahy: kalendář katolický na obyčejný rok po Kristovu narození 1855. Ročník čtvrtý. Praha: Bedřich Stýblo, [1854?], s. 111.

Karla: obrázek z okolí Domažlického. In: Perly české. Spořádal Ant. Jarosl. Vrťátko. Praha:Sbor Musea království Českého, 1855, s. 115–170.
Karla. In: Karla. Ďarmoty. Litomyšl a Praha: Antonín Augusta, 1862, s. 95–151. Sebrané spisy, díl II, sešit II.

Poprvé byl příběh Markyty Drahoňové ze Stráže, vdovy po vojákovi, a jejího syna Karla vydávaného za dceru Karlu, otištěn ve sborníku Perly české roku 1855, knižní vydání je z roku 1862.

Ukázka

[…] »„Jak se jmenuje vaše vesnice?“ zeptal se důstojník.
„Chodovo, vzácný pane oficír,” odpověděl ochotně starý blíže stojící sedlák, pozvedna zdvořile červenou, kůží obšitou čepici.
„A ta dolení s tím zámkem?“
„Je Trhanovo, vzácný pane. Dále je Hújezdo, a hyn tam jsú Domažlice,“ začal starý sedlák vykládat, ukazuje přitom dřevěnou dýmkou, z které byl kouřil, sem a tam. „V pravo od Domažlic vidíte na vrchu kostel; to je vrch sv. Vavřince, my tam hale říkáme na Veselé hoře. Pod Veselú horú je les Runít, za Runítem vesnice Stráž, za Stráží vrch Salka, za Salkú vesnice Pažežnice, tak to jde vrch za vrchem, vesnice za vesnicí.“
„Ze Stráže jsem já a tuhle kmota Markyta,“ vpadl mu do řeči vousáč, hladě si kníry.
„Nu, co škodí,“ kývnul hlavou starý.
Jiný hospodář se ale hned ptal: „Kterés ty rodiny syn?“
„Bartovic,“ odpověděl voják; vztýčiv pak hrdě týl, obráti se k důstojníku řka: „S dovolením – tentononc – pane nadporučíku, za starodávna užívali naši předkové, Chodové, aneb jak jim také přezdívali, Psohlavci, velkých práv. Měli svůj prapor, svého heitmana, a byli všickni svobodníci. Tam, co je naše vesnice, byla hlavní stráž, a proto se podnes u nás říká na Stráži.“
„Tak to bulo*, tak,“ přisvědčil starý sedlák a vzdychl si. […]

* Odtud přezdívá se jim buláci.«

NĚMCOVÁ, Božena. Karla: obrázek z okolí Domažlického. In: Perly české. Praha: Sbor Musea království Českého, 1855, s. 118–119, 168.

Pohorská vesnice: povídka ze života lidu venkovského: I. Praha: Kat. Jeřábková, 1856.
Pohorská vesnice: povídka ze života lidu venkovského: II. Praha: Kat. Jeřábková, 1856.

Ve své době ceněném románu o prostých obyvatelích šumavské vesnice autorka v postavě hraběte Hanuše Březenského zobrazila skutečnou postavu filantropa a vlastence Jana Nepomuka Karla hraběte Krakowského z Kolowrat (zvaného Hanuš), majitele mj. tvrze v Hradišti (na okraji Blovic u Plzně) a zámků v Merklíně a Březnici v letech 1824–1872. Románový slepý Józa, syn léčitelky Báby, byl napsán podle nadaného a vlastenecky smýšlejícího Jana Konopy z Mrákova (do roku 1880 Mrdákov, okres Domažlice) zvaného Hondza Kubuc, synovce místního rychtáře.

Ukázka

[…] »„Pote, slečinko, se mnú, něco vám hukážu,” pokývla Dorla slečně, vzala koš zpod lavice a obě vyšly ze dveří. […] odhodila petlici při dveřích u chlíva, vedouc slečnu za sebou. […] sáhla na přidělané ve zdi prkénko, […] a sundala hrnéček, v němž byla kvetoucí haluz višňová.
„I ta je krásna, kdo ti ji dal?“ zvolala slečna.
„Sama som ji vypěstovala. Na svatů Barboru huřízne si dívče – když je huž tak velké jako já – višnovú neb křesňovú větvičku, dá do vody na teplé místo – nejlépe do chlíva –tu nejtepleji, – ob den dává čerstvú vodu ha na vánoce vykvete.“ „A k čemu to děláte?“
„Ty větvičky nesú si děvčata na půlnoční za šněrovačkú, ha který chlapec ji chapne, za toho muší jít.“
„A jak kdyby ji uchopil, za kterého by neměla vůli jít?“
„Vůli nevůli, to ji hani Pánbůh nepomůže,“ pokrčilo děvče ramenem, usmálo se, postavilo hrneček na prkénko, skočivši se stoličky, sbíralo rychle krákorky.
„A k čemu si to děláte zbytečných starostí a strachů?“
„Všechny moje vrstovnice pěstují si prútky, proč by já se stranila? – Bába říká, co má člověka potrefiť, že ho potrefí, kdyby se rukoma, nohoma zpíral,“ pravila Dorla, zavírajíc za sebou chlív.
„Ale zejtra mi povíš, kdo tobě větvičku vzal?“ ptala se slečna, těsněji odívku kolem těla vinouc.
„Toť víte, slečinko, že vám všecičko povím,“ přisvědčila Dorla.
V tom se bába vyhrnula ze dveří v dlouhém po kolena kožichu, potáhnutém hnědým suknem, v zadu otevřeném. Bába zachovávala přísloví: Do sv. Ducha nespúštěj se kožicha, a po sv. Duchu přidrž se kožichu. Na hlavě měla plenu, na prsou – pod šněrovačkou malou podušku, krk holý. Sukni černou jen jedinou, modrou zástěru, červené punčochy a střevíce s okovanými špalíčky. Okolo těla široký kožený pás, vyšívaný hedvábím a zlatými nitěmi, jako staré bulky* nosívaly. Pod zástěrou bylo vidět veliký kapsář, v němž bylo bůh ví čeho.
„No, dívčí, dej pozor na oheň, já záhy se vrátím,“ napomenula vnučku, pak vyšly se slečnou ze vrátek, a vklouznuvše malými dvířkami do panské ohrady, pospíchali zahradní cestkou přímo k zámku. […]

* Od slova bul (byl) přezdívá se v okolí Domažlickém sedlákům buláci a selkám bulky.«

NĚMCOVÁ, Božena. Pohorská vesnice: povídka ze života lidu venkovského: I. Praha: Kat. Jeřábková, 1856, s. 8–11.