Douba dřevař: povahopisný obrázek z Chodska. Národní listy. 1889, roč. 29, č. 158 (09.06.1889), II. příloha, s. [7]. ISSN 1803-0319.
Douba dřevař. In: Náši pod Čerchovem: řada chodských postav a povah: II. Praha: Českoslovanské akciové tiskárny, 1925, s. 197–208.

Povídka Douba dřevař, ve které vypravěč vzpomíná na rázovitého lesního dělníka šumavských lesů, byla první beletristickou prací, kterou Hruška zveřejnil. Později ji zařadil do druhého svazku souboru povídek Náši pod Čerchovem z roku 1925.

Ukázka

[…] »Nejraději rozpovídal se tak Douba, přišel-li jsem k němu před »najnyprautem« – obvyklou to dřevařskou dopolední svačinou. […]
Abyste si ale Doubu dobře v jeho »dílu« představili: Myslete si silného, kostnatého šedesátníka – statného muže ještě, ne starce – s tváří kulatou, bezvousou, osmahlou; […]
»Jenom ten náš pěknej kroj!« vzdychl kolikrát, »hnedle nebude na Chodsku vidět šírák! – to by nemílo tak byjt! – Zaplatilo se to jednou, ha nosili to ještě v třetím koleně, – íčko: lacno koupjil, lacno hužíl, – kupuj pořád: sou to samý hadry, šecko jako z pavučin! – Ha kam to vede? – Že se nedostává. – Nebo naše stará muzika? Zlatý dudy! […] Haty naše starý písničky! Dyť je íčko nedokážou na ty plechy hani zahrát! –
[…] Škoda, věčná škoda!« – Při těch stescích nezdál se mi ani Douba Doubou… V prosté tváři jeho tkvěla vážná opravdovost, v oku zápal vzbuzující žal i spravedlivé roztrpčení.« […]

HRUŠKA, Jan František. Douba dřevař: povahopisný obrázek z Chodska. Národní listy. 1889, roč. 29, č. 158 (09.06.1889), II. příloha, s. [7]. ISSN 1803-0319.

Statek i chalupa na Chodsku: věnováno milovaným rodným bratřím. Kresby Antonín Levý, A. Regál, J. Kovář. Český lid. 1892-1893, roč. 2, č. 1, s. 44–53 až č. 6, s. [645]–655. ISSN 0009-0794.
Statek i chalupa na Chodsku: věnováno milovaným rodným bratřím. Kresby Ferdinand Velc. Český lid. 1893-1894, roč. 3, č. 1, s. 10–22, č. 5, s. 392–398. ISSN 0009-0794.
Statek i chalupa na Chodsku: věnováno milovaným rodným bratřím. Kresby Ferdinand Velc. Český lid. 1894-1895, roč. 4, č. 3, s. 206–213, č. 4, s. 315–322. ISSN 0009-0794.

Ukázka

[…] »První a velmi pěkný i důležitý obraz k této studii nakreslil mi – Němec Antonín Levý, tenkráte profesor na gymnasiu v Teplicích. […]
Na Chodsko přicházel však pln bázně, aby se mu tam nestalo nějaké příkoří, a snad že se mu ani nedovolí vykonati svěřený úkol. Tak černě byli mu líčeni Chodové, jakožto odvěcí sousedé Němců.
[…] – vedl jsem jej na jisto na Podestátovic dvůr do rodiště Kozinova. […] Takových statků bylo v Oujezdě až do ohňů v letech sedmdesátých většina […].
Když jsem umělce Němce svedl s hospodyní, […] přijala jej s upřímným úsměvem ve tváři a přátelským stisknutím ruky, […]. Měl radost, že dostal tak lehko dovolení k své práci […].
Sotvaže si však vyhledal místo ke kreslení a dal se do práce, přišel na nás náhlý a hustý déšť […] hospodyně čekala už na nás za okapem na záspi a přátelsky nás zvala na svačinu, na kterou prý schválně zatopila […]. Na zpáteční cestě k Domažlicům potom znova a znova se pozastavoval na tím, jak byl na Chodsku přijat, a přiznával se, že takového upřímného pohostinství se mu ještě nedostalo […].
[…] v několika dnech po jeho odjezdu dostal jsem roztomilý obrázek chodského statku v jeho zachované starožitné tvářnosti. Na záspi zvěčnil i postavu pohostinské hospodyně a pro stafáž nezapomněl ani na velikého černého psa, který jedině nebyl s naší návštěvou spokojen a dlouho nás při práci obtěžoval štěkáním.« […]

HRUŠKA, Jan František. Jak jsem sháněl obrázky k chodským studiím. In: HRUŠKA, Jan František. Z pozadí chodského národopisu: čtvero rozprav. Plzeň: Grafické závody, 1921, s. 15–17.

Z pamětí chodského lidu o jeho silácích. Světozor. 1893-1894, roč. 28, č. 30 (08.06.1894), s. 351, č. 31 (15.06.1894), s. 366–367. ISSN 1805-0921.
Mezi chodskými písmáky. Světozor. 1893-1894, roč. 28, č. 36 (20.07.1894), s. 426 až č. 39 (10.08.1894), s. 463–466. ISSN 1805-0921.
V záblescích staré chodské slávy: I. »Hejtu« na Chodsku starodávném. Zlatá Praha. 1900-1901, roč. 18, č. 10 (28.12.1900), s. 115, 116, 118 až č. 13 (01.02.1901), s. 147, 150. ISSN 1801-2493.
V záblescích staré chodské slávy: II. Žebrání na Chodsku. Zlatá Praha. 1900-1901, roč. 18, č. 20 (22.03.1901), s. 235, č. 21 (23.03.1901), s. 247, [249]. ISSN 1801-2493.
V záblescích staré chodské slávy. [Ilustrace Jaroslav Špillar, fotografie Eduard Strouhal]. Praha: J. Otto, 1903.

Tyto články ve Světozoru a Zlaté Praze byly později Hruškou zařazeny do sbírky V záblescích staré chodské slávy a doprovozeny ilustracemi plzeňského malíře Jaroslava Špillara. Kapitola Hyjtu na Chodsku starodávném byla oproti článku ve Zlaté Praze rozšířena ještě o část popisující letní hyjtu v Chodově.

Ukázka

[…] »Domácí mrzáci nežebrají, starajíť se o ně podle zděděného citu i řádu způsobem svým. Opuštěnec, jenž chleba si vydělati nemůže, »chodí po střídě«, t. j. střídavě dvůr od dvora a chalupu od chalupy každý den – někde až týden – měnívá přístřeší i stůl.« […]¹
»Nejhůře bývá tu však se sirotky. Stalo se, že osiřelo dětí několik současně a podávají si potom po střídě dvéře. A ubohé dětské srdce má každý den jiné »domovo« a s ním každý den jinou kázeň, jiné celé vychování, a v tom bývá střída neblahou, leckterémus i osudnou. Vím o takových, že vyspívali na střídě ve světoběžce předčasné a ve zloděje. Pro siroty tohoto zděděného řádu za nových časů chváliti nemohu. […]
Jiné soužení mívají na Chodsku se všelikerými lidmi světoběžnými, dráteníky, sklínkáři, grány, brusiči, komedianty, cikány. Dráteníci bývají rádi vítáni. Kde zaklepá, všude ho nechají přes noc. Také z ostatních kromě cikánů každý slušný pocestný člověk brává se večer ke stolu, kde zůstane na noc. Ustele se mu ve světnici na slámě a, když je čistý, dají i peřinu. Člověk světák za to poví něco o světě, k čemu se sejde domácích i »hejtáků« plná sence. A poslouchali by všichni do rána.« […]²

¹ HRUŠKA, Jan František. V záblescích staré chodské slávy: II. Žebrání na Chodsku. Zlatá Praha. 1900-1901, roč. 18, č. 20 (22.03.1901), s. 235. ISSN 1801-2493.
² HRUŠKA, Jan František. V záblescích staré chodské slávy: II. Žebrání na Chodsku: (dokončení). Zlatá Praha. 1900-1901, roč. 18, č. 21 (23.03.1901), s. 247, [249]. ISSN 1801-2493.

Na zboží chodském: povídka. Praha: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna, V. Kotrba, 1895.

Děj vesnického románu vymezeného léty 1845 až 1848 vypráví osudy rodin sedláků Podestátů a Špačků.

Ukázka

[…] »Ve dveřích potkal se s Kačenou. Byla vyparáděna v rukávcích a prošívaném živůtku i šerce s hedvábnou pentlí dole, ale nohy měla bosé, přes to že bylo sněhu do kolenou. Byly zimou zrudlé jak ta její šerka; Kačena to ale necítila.
„Mladá divče“ z Chodska musí se opravdu „zahřáti na ledu“, hanbou velkou bylo by vzíti tak po domácku punčochy!
„Voráči, voráči!“ křičela dívka vrazivši do dveří, že by byla málem starého výminkáře porazila. […]
Do dvora valil se vskutku houf všelijak masopustně vystrojené chasy, obskakovaný ještě větším houfem dětí. V čele byl dudák, mezi maškarami bylo zvláště poznati žida, čerta, dráteníka, voráče, sedláky a selky.
Dudy pískaly a bručely, a k jejich tónům zněla celým houfem zpívaná písnička:

Voráči, voráči, pojejd' demů!
Eště sem nezvoral, nepojedu!
Eště mám vorati tu cestičku,
kury sem vodíval mou Hančičku.

Voráči přišli až do světnice, dudák musel hráti „do kolečka“, a voráči ohlíželi se po tanečnicích. Vzali Kačenu, vzali i malou Markýtku, musela do tance i selka, ano, v rozpustilé náladě masopustní sotva ušetřili samotného starého Příbka.
Pro Podestátovou byl as ten tanec divnou lázní, tak za tepla po té zlosti! Ale co platno: „voráči“ neznají výmluv ani omluv; kdyby byla dala na jevo, že ji to netěší, byli by ji vytočili jen ještě víc, a tak nezbylo než povoliti a to ještě hezky s kuráží. Starému Příbkovi nebylo sice také volno okolo srdce, avšak při tom reji obratných mladých těl a bezstarostných duchů nezdržel se přece úsměvu. Voráči provedli svou, přijali dárky v šiškách, jalkách, a několika groších neb půltřetnících složené a šli.« […]

HANIN, A.B. [=HRUŠKA, Jan František]. Na zboží chodském: povídka. Praha: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna, V. Kotrba, 1895, s. 229, 231.

„Křtiny dou!“: obrázek zvykoslovný z Chodska. Fotografie Eduard Strouhal. Český lid. 1895-1896, roč. 5, č. 3 (15.01.1896), s. 237–242. ISSN 0009-0794.

Ukázka

»Stojí věru za podívanou, dá-li se člověk při návštěvě vesnice chodské vyvolati náhlým voláním: „Křtiny dou!“, jež za malou chvíli proběhne ústa od úst, hlavně ovšem ženská a dívčí […].
Hleďte na muže na obrázku! Podívejte se dobře do určitých rysů jeho tváře; v nich vidíte zřejmě veselé sebevědomí s přítěží jakéhosi selského šelmovství. Podívejte se k tomu na celou kurážně rozloženou postavu a budete hned hádati a uhádnete; to je kmotr. Ano, je. Dnes je na něm „držení“: proto ten šelmovský, veselý pohled. Také „kmůtra“ podle, jeho žena, která dnes nese malé Chodčátko, shlíží na to z téže příčiny veseleji než kmotra druhá, jež jde s prázdnem […].
Na Chodsku totiž bývali a sem tam ještě bývají „kmotry“ dvojí. Aby byla spravedlnost, střídají se v „držení“ při křtu a tu některý kmotr, není-li právě držení na něm, raději doma zůstává. […]
Svazek kmotrovský jest po názoru Chodů velmi pevný. „Kmotrojci“ jsou si navzájem jako nejbližší příbuzní. […] U kmotrů smí dítě jísti a vésti si jako doma. Za to musí dítě ctíti kmotry a poslouchati jako samy rodiče.« […]

HRUŠKA, Jan František. „Křtiny dou!“: obrázek zvykoslovný z Chodska. Český lid. 1895-1896, roč. 5, č. 3 (15.01.1896), s. 237–238, 242. ISSN 0009-0794.

Klapání lnu na Chodsku: (k vyobrazení na str. 505). Fotografie Eduard Strouhal. Světozor. 1895-1896, roč. 30, č. 43 (04.09.1896), s. [505], 515–516. ISSN 1805-0921.

Ukázka

»Hospodyně chodská musí si zachovati zvláštní lásku ke lnu a k zděděnému mravu, podle něhož skoro všecko roucho v domácnosti má býti »domácí«, t. j. lněné a doma vypěstované i napředené […]. Len se musí pleti, trhati, musí schnouti, musí se drhnouti, pak pučeti a zase schnouti, pak v peci »po pečení« mořiti, klapati, počísati či hachlovati, rozdívati, vytřásati a konečně přísti. […]
Klapání jest práce těžká a dost umělá. »Snopeček« lnu dobře vyschlého, rovnou cestou z pece klade »klapačka« mezi hladké, hluboké a dobře v sebe zapadající rýhy mědlice a levou rukou podle potřeby len popotahujíc, pravou těžkými ranami tvrdého svršku láme a vytlouká z byliny část dřevnatou, »pazdero«, vlákno novými ranami stále roztřepujíc a hebčíc v hebké předivo. […]
Co tu ran na jediný snůpek a co jest jich na celý svazek lnu, jenž pojal snopečků třicet, a je-li len tuze pěkný, dá teprve pouze »štyry ze svazku«, t. j. čtyři »žemličky« čistého přediva!« […]

HRUŠKA, Jan František. Klapání lnu na Chodsku: (k vyobrazení na str. 505). Světozor. 1895-1896, roč. 30, č. 43 (04.09.1896), s. 515. ISSN 1805-0921.

Mezi chodskými dřevorubci. Fotogramy Eduard Strouhal. Světozor. 1896-1897, roč. 31, č. 1 (13.11.1896), s. 3, 6, 11 až č. 8 (01.01.1897), s. 91. ISSN 1805-0921.
Chodský dřevorubec a jeho práce: na vysvětlenou fotografických vyobrazení. Český lid. 1896-1897, roč. 6, č. 5 (15.05.1897), s. 446–455. ISSN 0009-0794.
Mezi chodskými dřevorubci. Zlatá Praha. 1901-1902, roč. 19, č. 31 (30.05.1902), s. 367–368, 371 až č. 38 (18.07.1902), s. 446–447. ISSN 1801-2493.

K důvěrně známému a pečlivě odpozorovanému světu pošumavských dřevorubců se Hruška opakovaně vracel. Fotografie Eduarda Strouhala stručně popsal v Českém lidu (1896/1897), letní činnosti popsal ve Zlaté Praze (1901/1902). Souborně pak byly tyto odborné texty pod názvem Mezi chodskými dřevorubci vydány roku 1935 Marií Lábkovou v Plzni.

Ukázka

[…] »Dřevorubec chodský jest těla kostnatého, často velikého a vždy neobyčejně svidého a silného. Jeho krok i pohyby ruky jsou volné, spíše zdlouhavé a hranaté, ale pevné, pádné. A v silném těle silný duch! […]
Žena dřevorubcova jest pravá jeho »pomocnice, podobná jemu«. Jsouc s mužem ruku v ruce nejen v těžké práci za krušným, těžkým výdělkem, nýbrž i majíc na to ve starostech o rodinu a domácnost svůj zvláštní vlastní díl v dobývání vezdejšího chleba má žena dřevorubcova dosti příčiny i příležitosti k témuž tužení těla i ducha, k témuž prostému živobytí« […]¹
[…] »tři chlapci a divče Hadamuc – tak se u našich prvních hostitelů říká – jsou dnes v lese, vozí dříví s Čerchovů! […]
Nejtěžší, nad míru opatrnou a nebezpečnou práci mají v předu saní. Kdo tu sedí, musí nohama sotva se půdy dotýkaje »rejdovat«, to jest saně řídit, zastavovat, v čas nebezpečí s celým nákladem z cesty vybočovat, po případě náklad i převrátit. Malé pochybení, malé zapomenutí zaplatil už mnohý dřevař životem: náklad zahnal jej z cesty a rozmačkal na protějším stromě.« […]²
»Saním musí se tu dávati přítěž tak zvanými »votýpkami«, které se každá z několika polen svazují a v zadu za saněmi smykati se nechávají […]. Jde-li cesta rovinou, otýpky se odepínají a zvlášť rukama za saněmi táhnou; dojde-li se na vrch, znova se připínají, jde-li jízda s prudkého vrchu, musí děvče mezi jízdou držíc se saní na vrátkou otýpku vyskočiti a tak vahou těla zvláštní tu brzdu přitlačiti.
Všecky tyto výkony dějí se obratně a chvatem, poněvadž uhlazené saně zvláště za větších mrazů, […] pod tíhou nákladu rychle k uhlazenému náledí přimrzají […]. Je podívaná, jak si statné, skočné lesačky obratně a jistě při té práci vedou. Ale bývá v nouzi vídat na otýpkách i děvčátko škole sotva odrostlé a bývá vídat ženy letité,« […]³

¹ HRUŠKA, Jan František. Mezi chodskými dřevorubci: úvod. Světozor. 1896-1897, roč. 31, č. 1 (13.11.1896), s. 3. ISSN 1805-0921.
² HRUŠKA, Jan František. Mezi chodskými dřevorubci: (pokračování). Světozor. 1896-1897, roč. 31, č. 2 (20.11.1896), s. 19. ISSN 1805-0921.
³ HRUŠKA, Jan František. Mezi chodskými dřevorubci: (pokračování). Světozor. 1896-1897, roč. 31, č. 3 (27.11.1896), s. 27. ISSN 1805-0921.

Vejce v podání chodském: úryvek z kulturních studií o Chodech. Český lid. 1896-1897, roč. 6, č. 2 (15.11.1896), s. 133–137, č. 4 (15.03.1897), s. 345–349. ISSN 0009-0794.

Ukázka

»Do nedávna, když jel Chod z jara poprvé orat, brával s sebou vejce a kladl je na zemi před pluh. Rozmačklo-li se vejce, patřilo zemi; nerozmačklo-li se, dostal je žebrák, který šel první blízko pole.
O tom zvyku nám ještě leckdo na Chodsku poví, ale po příčině a původu jeho marně se ptáme. Máme tu zvyk původu jistě velmi starého […]. Dnes můžeme se původu jen dohadovati, i soudíme: život, tající se ve vejci, vedl člověka, aby právě vejce zvolil za oběť matce zemi, a to v době, kdy i v ní tajený život znova pučeti začíná […]. Nepřijala-li země oběti, zůstala obětí přece: vejce darovalo se nuznému.« […]

HRUŠKA, Jan František. Vejce v podání chodském: úryvek z kulturních studií o Chodech. Český lid. 1896-1897, roč. 6, č. 2 (15.11.1896), s. 133. ISSN 0009-0794.

Tři králové na Chodsku. Fotografie Eduard Strouhal. Český lid. 1896-1897, roč. 6, č. 3 (15.01.1897), s. 244–245. ISSN 0009-0794.

Ukázka

»Tři králové nepatří do zvykosloví chodského. Přicházejí na vesnici chodskou v období sv. Tří králů „tři“ králové z města v ústroji, jaký viděti na obrázku. Někdy mívají i košile na vrch šatu spuštěné přes kalhoty. Bývají vždy dva, třetí jest dřevěný na nástroji rohatině podobném; tento musí za zpěvu stále dělati poklony, jsa k tomu pobízen – klikou, jíž otáčí jeden z „tří“ králů, který rohatinu drží. Za tři krále strojívají se žebráci z města (z Domažlic). Dárky pro ně jsou jen o něco vydatnější almužna: chléb, vejce i brambory. Zpívají obyčejnou píseň: „My tři králi, my jdeme k vám“.«

HRUŠKA, Jan František. Tři králové na Chodsku. Český lid. 1896-1897, roč. 6, č. 3 (1051. .1897), s. 244. ISSN 0009-0794.

Zpěv ponůcky v Domažlicích. Český lid. 1896-1897, roč. 6, č. 5 (15.05.1897), s. 457–458. ISSN 0009-0794.

Ukázka

»Zpěv ponůcky domažlické patří k nejkrásnějším přežitkům zvykoslovným starodávného života českého staroslavného města. Jdete-li v hodinách nočních, krátce než hodiny bijí, po náměstí domažlickém, dolehnou k vám od radnice zvuky těžkých kroků. „Ponůcka“ vychází ze strážnice na svou obchůzku. V zimě můžete to viděti už o deváté, v létě o desáté, a potom každou hodinu až do „slavení“. Ponůcku obstarává několik mužů statných, velikých (počet není stejný: v zimě bývá ponůcka sesilována polními hlídači); jsou oděni v stejné velké pláště s červeným lemováním a obuti v těžké boty. Na hlavě mají „kaškety“, také lemované. V ruce si nese každý starodávnou halapartnu, na knoflíku visí mu píšťala na poplach.
Tak vystrojena vychází ponůcka krokem vážným, odměřeným, těžkým ze strážnice. Na náměstí vyčká, až hodiny bijí, pak se rozestoupí jednotlivci na různé strany města a jeden po druhém zpívají jdouce každý celou píseň. Na zpěv ponůcky musí čekati pověžný na cimbuří věže a po každém ponocném zvlášť obě sloky opakovati. Ponůcka zpívá čtyřikráte, pokaždé na jiné straně města, a po ní pověžný, ovšem také čtyřikráte, pokaždé na jiné straně věže a obrácen do jiné čtvrti města.
Prostá, velebná slova a vážná, dojemná melodie písně, zpívané tak osmkráte po sobě a pokaždé jiným hlasem, na jiném místě, z úst pověžného pak větrem všelijak lámané a dušené, působí v té tmě a v tom tichu nočním opravdu velebně. Host i domácí vzpomínají při tom zpěvu bezděky na dávný život, dávnou slávu královského města i slavného kraje, jenž tu na stráži jest vlasti…«

HRUŠKA, Jan František. Zpěv ponůcky v Domažlicích. Český lid. 1896-1897, roč. 6, č. 5 (15. 05.1897), s. 457. ISSN 0009-0794.

Bukvice – oříšky dřevorubcův. Český lid. 1901-1902, roč. 11, č. 1 (15.10.1901), s. 58–59. ISSN 0009-0794.

Ukázka

[…] »A už se dnes skoro zapomíná, jakou pochoutku poskytovávaly dřevorubcům šumavským a zvláště malým dřevorubčatům ty bučiny, někdy rozsáhlé, pravých věkovitých buků.
Pozdě na podzim, když již sluníčko jen »s vospenci« svítívá […] bývaly poslední hlučné výlety dřevorubčat do bučin na bukvice. Co tu bylo hledání drobných, hnědých trojbokých jehlanců, a co sbírání mezi napadlým listím a chrastím i »kožíšků« – obalů bukvic. […] Byla-li malá úroda, nebo málo-li ještě bukvice padaly, dobří lezáci i nahoru se pustili a bukvice střásali a stloukali. […]
Bukvice dobře se usušily a do sucha uložily. A když přišla nehostinná zima a s ní dlouhé večery, […] za vrčení kolovratů i jiné jednotvárné domácí práce zimní omrzely, občerstvily leckdy chvíli bukvice. Přinesli jich odněkud z komory nebo s půdy nůšku a nastalo louskání; zdlouhavé a pracné […] a že času bylo dost, veselejší, zvláště když odměňováno bylo sladkými jádry. Děti chodské i do školy si jich kapsy nosívaly a chasa je i v přástkách louskávala. Aby se bukvice snáze louskaly, házívali je před požíváním do horké trouby; tím i chuti se jim lepší dodávalo, jako asi pečeným kaštanům. […]
Kromě toho poskytovaly bukvice i chudý výdělek dřevorubcům ustaraným a upracovaným, zejména ženám.
Sbírávali je a prodávali do města […]. V Domažlicích samých před padesáti lety a ještě později mívali bukvice na podzim hokynáři mezi nejoblíbenějšími dětskými pamlsky.« […]

HRUŠKA, Jan František. Bukvice – oříšky dřevorubcův. Český lid. 1901-1902, roč. 11, č. 1 (15.10.1901), s. 59. ISSN 0009-0794.

Chodské bájky: podle životních názorů chodského lidu. Praha: J. Otto, [1902?].
Nové chodské bájky: podle životních názorů a starých mravů chodských. Obrázky nakreslil Daniel Mayer. Praha: Hejda & Tuček, [1905?].

Odpozorovaná zdravá lidová moudrost byla základem zhruba čtyř set uměle vytvořených bajek, ve kterých Hruška vyjadřoval svůj názor na svět. Další cykly bajek byly vydány mezi lety 1914 až 1935.

Ukázka

»Pavouk a moucha.
Hladový pavouk povylezl z kouta pavučiny a lákal svůdně mouchu: „Pojď, zlatá muško, pojd se
podívat, jakou jsem právě dotkal síť jemnou; je-li libo, můžeš se na ní i houpati! Nevidíš, jak
každá nitka hraje duhovými barvami?“
„Nevidím, umělý tkalče, nevidím,“ moucha s líčenou upřímností na to, „nevidím nic než tvé stále
hladové břicho.“«¹

»Štěpy a starý strom.
Bujné mladé štěpy na sadě laškujíce s větérkem, na májovém slunci rozvázaly a zapomenuly se
tak, že se i posmívati začaly jabloni staré, jak jest shrbená a proschlá a vrásčitá i všecka škaredá.
„Bývala jsem jako vy,“ zašuměla jabloň stařena mírně, jako vy mladá a krásná i jako vy bujná
a prostořeká – a přijde čas, a budete zas vy jako jsem dnes já.“«²

¹ HRUŠKA, Jan František. Pavouk a moucha. In: HRUŠKA, Jan František. Chodské bájky: podle životních názorů chodského lidu. Praha: J. Otto, [1902?], s. 39.
² HRUŠKA, Jan František. Štěpy a starý strom. In: HRUŠKA, Jan František. Chodské bájky: podle životních názorů chodského lidu. Praha: J. Otto, [1902?], s. 47.

Obrázky a zkazky z Chodska: II. Z historie kávy na Chodsku. Český lid. 1904-1905, roč. 14, č. 8 (15.05.1905), s. 363–366. ISSN 0009-0794.

Ukázka

[…] »Kamsi do domácnosti chodské přinesla vrána díťátko, Martínka. Martínkovi sami se nabídli „panský kmotry“, myslivec s myslivcovou. Panská kmotra přinesla do šestineděl polívku po pansku, ne jako nosívaly na chodsku z piva nebo ze slepice, nýbrž – kávu. Přinesla jí hodný hrnec, jak se patří, aby bylo na ochutanou pro přítomné a příchozí i na výsluhu pro vzdálené. Ale to byl zmatek chval i han nejen nového nápoje, nýbrž i divného daru v takový čas. Dali také ochutnati babičce, Chodce staré, ale babička octla se tím ochutnáváním v těžké chvíli. Vzala první lžíci – ale dolů ne a ne to dostat; a vyplivnout – je to přece také Boží dar, byl by to hřích. Konečně spolkla to mocí, ať už bude, jak bude. Zle nebylo, ale víc nechtěla. „Lidičky, lidi,“ odsnažila si, „cák je to za polívku: kuclíky v ní žádný, ha smrdí to jako štěnice.“« […]

HRUŠKA, Jan František. Obrázky a zkazky z Chodska: II. Z historie kávy na Chodsku. Český lid. 1904-1905, roč. 14, č. 8 (15.05.1905), s. 365. ISSN 0009-0794.

Dialektický slovník chodský. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1907.
O hláskosloví chodském. Listy filologické. 1891, roč. 18, s. 30–58. ISSN 0024-4457.

První folkloristické práce sepsal Hruška ještě za studia na Karlově univerzitě (1886–1891). Po vzoru etnografa a jazykovědce Františka Bartoše sebral, sestavil a vydal chodský slovník. Zveřejněný materiál je autentický, Hruška nepřebíral ze starších prací. Výhodou mu bylo, že matka pocházela z Klenčí a otec z Chodova, chodské nářečí ovládal a pro sběr si vybral pouze oblast historického Chodska zúženou ještě na okolí svého rodiště (Chodov, Klenčí, Újezd, Draženo, Postřekov, Stráž, Mrákov, Tlumačov, Kyčov, Pocinovice a Lhota). Zvolil si i vlastní metodu, rodáky nejlépe z nejstarších pokolení cíleně nezpovídal, nýbrž pozoroval při každodenních činnostech, při radosti, žalu, hněvu, při práci, hyjtách, po zábavách. Práce, jak sám přiznává, to byla zdlouhavá, ale přinesla plody původní ničím nezkažené řeči.

Ukázka

Děreček včalařem: chodský obrázek. Praha: F. Topič, 1914.

V idylickém příběhu starého tesaře z Chodova, který po smrti manželky odešel na výminek k dceři a zeťovi do myslivny, Hruška vylíčil vzpomínky na svého otce. Hruška se k tématu ještě jednou vrátil v titulu Z pamětí děrečka včalaře (1925–1927).

Ukázka

[…] »Ještě víc překvapil děreček své hyjtáky výkladem o včelí čistotě: „Nejen že je šecko v houle stále vymeteno a vyhlazeno,“ vykládal se zalíbením, „každá smítka, kerá by tám pádla, že se hned vynese, hale z celýho roje, třebas by míl dvacet tisíc a víc včal, jediná zdravá včala v houle se nevykálí. Celou zimu, štyry, pět měsíců drží šecku strávenou potravu v sobě, dokavád jich sluníčko ven nevyvolá.“ Tomuto výkladu děrečkovu už však hyjtáci nevěřili, ano ozval se i hlas, že v knihách je taky všelijaká lež.
„Tak ne, tak ne holečku!“ obracel se děreček na mladého dřevorubce, který se tu odvážil před starým písmákem knihy bez rozdílu tak zlehčovat.
„Knihy,“ hlásal děreček se vzrůstajícím zápalem, „sou jako veřijný pokladny; jeren do nich hukládá, co zašpořil, druhyj si vypučí, čeho potřebuje. Sou v nich, děti, poklady, velký poklady a to hlavni, že nejsou pod klíčem. Hdo potřebuje, každyj může vodvírat a vybírat.“« […]

HRUŠKA, Jan František. Děreček včalařem: chodský obrázek. Praha: F. Topič, 1914, s. 28.

Na hejtě: chodské pohádky. Nakreslil Bohumil Krs. Praha: A. B. Černý, 1917.

Pohádek si Hruška při chodských studiích všímal, ale jen kvůli jazykové a ideové stránce. Dlouho ho odpuzovaly svou romantikou, plnou neskutečnosti a strašidel. Pohádky zastávaly mezi prostým lidem úkol beletrie. Na Chodsku jich nebylo mnoho původních, často přicházely odjinud i z tištěných zdrojů a jak kolovaly v ústním vyprávění, zdomácněly a obohaceny o chodské podřečí a místní zvyklosti se staly na původním vzoru nezávislé. Hruška si na rozdíl od Boženy Němcové a Karla Jaromíra Erbena pohádky zapisovat nemusel, pamatoval si je ze svého dětství. Pokud si zapsal, pak nový motiv nebo neobvyklý dialektický tvar. Vypravěče nepobízel, naopak vyhledával takové činnosti, při kterých bylo obvyklé vypravovat – předení, okrajování řepy, draní peří, obecně tiché práce za dlouhých zimních večerů. Knížka Na hejtě / Na hyjtě byla určena mládeži, proto Hruška při psaní pohádek látku upravoval, zjemňoval, vylepšoval. Další cykly pohádek byly vydány v letech 1920–1936.

Ukázka

»Tak vám tera budu teky povídat jednou pohádku vo hloupým Hondzovi. Hale to vám povídám, ajť mi potom nedřímáte: bude dlouhá! No, tuto ste huž beztoho šichni slyšeli, karak Hondzu chtíla jeho máma voženit a co jí to dalo mutací – a Hondza ne ha ne si dát řect! Kolikrat huž to míla máma jako ruku v rukávě, hale šelma Hondza našel si v lokti díru ha ven a mámě zase pěkně hustrouch. Tuto huž vám tera povídat nebudu: to ví lezdos lezdes.
Hale karak potom přece ženidlo na Hondzu pádlo – tenkrat huž jeho máma bula pod zemí – tuto vám dnes povím; proto proč: tuto neznají něhdež jindě než hu nás. Hale teky něčehož nic se neví něhdež jindě vo Hondzovi, vodkajd bul Hondza – ha vodkajd bula ta Honzovo vyvolená – třebas šudýš po sjetě Hondzu znají. Ha tuto vám teky vobojí povím.« […]

HRUŠKA, Jan František. Karak se Hondza ženil. In: HRUŠKA, Jan František. Na hejtě: chodské pohádky. Nakreslil Bohumil Krs. Praha: A. B. Černý, 1917, s. 71.