Heiteres und Trauriges aus dem Böhmerwalde: I.–XV. Politik. 1885, Jahrg. 24, Nr. 121 (03.05.1885), s. [1]–3 až Nr. 346 (17.12.1885), s. [1]–3. ISSN 1801-1918.
Heiteres und Trauriges aus dem Böhmerwalde: XVI.–XXXI. Politik. 1886, Jahrg. 25, Nr. 8 (08.01.1886), s. [1]–3 až Nr. 349 (18.12.1886), s. [1]–3. ISSN 1801-1918.
Heiteres und Trauriges aus dem Böhmerwalde: XXXII.–XXXIII. Politik. 1887, Jahrg. 26, Nr. 21 (21.01.1887), s. [1]–2, Nr. 42 (11.02.1887), s. [1]–3. ISSN 1801-1918.
Böhmerwald-Skizzen. Pilsen: Selbstverlag, [1890?].
Ze Šumavy: črty. [Přeložila Marie Stunová]. Praha: Jos. R. Vilímek, 1925.

První literární texty – fejetony – psal Klostermann pro pražské noviny Politik. Později jich část vydal ve sbírce Böhmerwald-Skizzen, která česky vyšla roku 1925. Některé motivy z těchto fejetonů rozpracoval v česky psaných románech.

Ukázka

[…] »Ve Stubenbachu [Prášily] žije všecko přímo nebo nepřímo od knížete Schwarzenberka; […]. Na schwarzenberské půdě leží také krásné jezero v tiché lesní samotě, jehož návštěvu ti doporučuji. […]
Kdysi byl jsem tady v zimě, už před mnoha lety. Nesmírné spousty sněhu ležely na horách a lámaly téměř větve starých smrků. […] Vyšel jsem si v průvodu starého hajného do lesa, abych několik kvičal ukořistil. […] Kolem nás mrtvé ticho; […]. Tu rozlehl se náhle tichý, hvizdavý zpěv, pak jiný zcela blízko a rychleji než vypsati mohu, deseti a stohlasně v studený zimní vzduch.
„Co je to?“ obrátil jsem se udiveně na starého myslivce.
Tento stál tu nepohnutě a všechna krev zmizela z jeho osmahlého obličeje. – „Bůh nám buď milostiv, pane,“ pravil konečně tiše a ukázal na vysoký smrk. „Pohleďte tam; tu sedí moroví
ptáci, to není nic dobrého.“ Vzhlédl jsem naznačeným směrem; vskutku, tu seděli hustě stisknuti na všech větvích; skoro purpurově odráželi se od bělostného sněhu. Poznal jsem ptáky na první pohled po barvě […]. „Moroví ptáci?“ ptal jsem se udiveně; „to jsou přece brkoslavi.“– „Jmenujte si je, jak chcete, pane, to jsou moroví ptáci; tento rok bude pro nás nešťastným.“
Věděl jsem o krásných severských hostech tolik, že jen v některých zimách do našich končin přilétají; […]. Přilétnou-li však, tedy objeví se v četných hejnech. […]
„Nestřílejte, pane!“ prosil stařec, když jsem pušku přiložil, „nestřílejte; z krve zastřelených ptáků povstává mor; je už dosti zlé, že tu jsou.“
Učinil jsem starci po vůli a pokračovali jsme v cestě domů.« […]

KLOSTERMANN, Karel. I. Železná Ruda. – Hartmanice. – Stubenbach a chvástalové. – Pytlácký příběh. In: KLOSTERMANN, Karel. Ze Šumavy: črty. [Přeložila Marie Stunová]. Praha: Jos. R. Vilímek, 1925, s. 20–22.

Rychtářův syn: ze šumavského života. Osvěta. 1891, roč. 21, č. 1, s. 27–44, č. 2, s. 154–166. ISSN 1212-026X.
Rychtářův syn. In: V srdci šumavských hvozdů: novelly. Praha: Jos. R. Vilímek, [1896?], s.175–251.

Povídka Rychtářův syn, která poprvé vyšla v Osvětě roku 1891, je příběhem Josefa Wurma, rychtářova syna z Rehbergu (Srní), který se dostal do spárů rodiny pašeráka a lichváře Michla, řečeného Špagát, ze Schätzenreitských chalup (Schätzenreuth, Schätzova Mýť, dnes jen část lesa, nedaleko Schätzova lesa Schätzenwald/Rokyta).
Jedná se o Klostermannům první český text. Další vydání bylo součástí sbírky V srdci šumavských hvozdů, která obsahuje celkem jedenáct povídek a novel, z nichž Čaroděj (Der Dorfzauberer, Politik 1889), Schovanec (Der Ziehsohn, Politik 1890), Vodní supové (Die Wassergeier, Politik 1890), Nová křídlovka (Das neue Fliigethorn, Politik 1893), Červené srdce (Die Steinzen-Agnes, Politik 1891), Dva chytráci (Zwei Schlaumeier, Politik 1890) byly prvně otištěny v novinách Politik.

Ukázka

[…] »Následující neděle bylo v hospodě blíž kostela nad míru živo. […]
Bauernburger byl člověk už starší, ale v útrobách jeho háral mladistvý zápal. […] Řeč šla ovolcích, kteří se poslední dobou v lese ztratili. Převahou veřejné mínění tím směrem se neslo,že přežívavce tyto ukradli dobytčí zloději ze sousedního Bavorska; Bauernburger však vyslovil náhled, že přihlížejíc k opatrnosti skotáků nutno tu předpokládati kouzla a čáry.
Rehberští [Rehberg – Srní] na svých židlech pošinuli se blíže a naslouchali pilně, aby slovíčka jim neušlo.
„A myslíte, že čárů není?“ zvolal najednou Bauernburger, ač nikdo takového mínění nepronesl. „A já vám povídám, že čáry jsou! Jsou různí čarodějové a čarodějnice. Jedni vás ofouknou, že zduří vám tváře; druzí sejí špendlíky, a kdo po nich kráčí, do hrobu si cestu vyšlapuje; jiní se umějí proměniti v pahejl smrkový nebo bukový; opět jiní udělají dobytku, že nedojí nebo zhyne. Jsou též, kteří na vás pošlou nemoci nebo hnusný hmyz, mouchy, stěnice, střečky. Taková žila u nás v Seeberku baba, snad jste o ní slyšeli, stará Oplona (Apolena); ta to uměla!“
Přisvědčovali někteří, pamatovali se buď sami, buď od jiných slýchali.« […]

KLOSTERMANN, Karel. Rychtářův syn: ze šumavského života. Osvěta. 1891, roč. 21, č. 1, s. 42–43. ISSN 1212-026X.

Ze světa lesních samot. Osvěta. 1891, roč. 21, č. 6, s. 482–499 až č. 12, s. 1100–1126. ISSN 1212-026X.
Ze světa lesních samot. Praha: Jos. R. Vilímek, [1894?].
Aus Waldwildnissen: ein Böhmermald-Roman. Deutsch von J. M. Frey. Prag: 1897.

První česky psaný Klostermannův román odehrávající se v 60. letech 19. století v Pürstlinku (Březník) nedaleko hranic s Bavorskem a popisující příběh revírníka Emila Kořána, hajného Vavrucha a příručího Karla Svijanského a jejich boje s bavorskými pašeráky skotu, byl tištěn nejdříve na pokračování v Osvětě roku 1891. První české knižní vydání je kolem roku 1894, německé z roku 1897.

Ukázka

[…] »spal tenkráte dobře až do svítání, kdy hajný opět pro něho přišel.
Zase obcházeli, tentokráte směrem jižním k Luznému a Marberku, na jehožto stráních pracovali dřevorubci. Přišli právě, když tito si vařili oběd. Visel černý kotel nad ohněm, v kotlu voda vřela; nasypali černé, žitné mouky a trochu soli; zavařili mouku do jisté houšťky, ustavičně dřevěnou měchačkou míchajíce; pak vodu slili a zbývající v kotlu hustou kaši silně omastili. „Šterc“ byl hotov; jedli ho z kotlu, přijídajíce z velkého krajáče ssedlého mléka. Příručí okusil, i chutnalo mu dobře, ale zdál se mu šterc přespříliš mastným. Řekl jim to; oni pak odvětili, že jinak býti nemůže, bez omastku že by se nenasytili a těžké, namáhavé práce své konati nemohli.« […]¹
[…] »Na prahu ho [Svijanského] přivítala zase obvyklým spůsobem hospodyně. Tu bylo řečí: jak se mu vedlo? jak té bouři unikl? jak se mu líbilo ve Kvildě, v rodném jejím místě? Odpovědi téměř nevyčkala, svou dále vedla. Hladila mu tváře, litovala chudinku […]. Ze všeho toho proudu slov, drastickými posunky provázených, mladík sotva čtvrtině porozuměl, a to jen dle posunkův.
Usadil se v čeledníku, kam mu Nany přinesla večeři, tentokráte jakés kozí maso na kyselo. Ochutnal, nemohl ho jísti; nemálo se divila. Postavila před něho láhev piva; nalil si do sklenice: temnohnědý zakalený mok beze stopy pěny; chutnal spáleným sladem. „Bavorské je to,“ vece Nany, „dobré bavorské! To je to jediné, co ti chlapi dobrého mají. Však ho také vypijou –pro pána, ti umějí chlastat! Já bývám na sv. Michala v Šenavě [Schönau, Pěkná], ale to člověk divy vidí!“
Mladík učinil sobě o národu bavorském posudek po svém, slyše, že tento nápoj jest jediná krásná stránka při nich, tyto nasladlé patoky, které barvou podobaly se břečce, jež hajnému tekla zpod jeho zmoklého klobouku po obličeji a po bělavě prokvetlých vousech.« […]²

¹ KLOSTERMANN, Karel. Ze světa lesních samot. Osvěta. 1891, roč. 21, č. 6, s. 495. ISSN 1212-026X.
² KLOSTERMANN, Karel. Ze světa lesních samot. Osvěta. 1891, roč. 21, č. 7, s. 590–591. ISSN 1212-026X.

Der Herr Glasmeister: (eine Böhmewaldgeschichte). Politik. 1890, Jahrg. 29, Nr. 172 (25.06.1890), s. [1]–3. ISSN1801-1918.
Majitelé hutí. Zlatá Praha. 1892-1893, roč. 10, č. 1 (18.11.1892), s. 2 až č. 51 (03.11.1893), s. 607–608, 610. ISSN 1801-2493.
Skláři: historie z pokolení do pokolení. Praha: Jos. R. Vilímek, [1896?].

Majitelé hutí jsou první, časopisecky vydanou, verzí románu Skláři, jehož základní motiv se objevil již roku 1890 v povídce Der Herr Glasmeister (Politik 1890). Klostermann v tomto díle literárně zpracoval osudy rodiny ze strany své matky, protestantského sklářského rodu Abelů přicházejícího z německého Württemberska do západních Čech v polovině 18. století. Sami Abelové svůj původ odvozovali od hugenotského francouzského šlechtického rodu Abélé. V době psaní románu byli ještě někteří aktéři naživu, proto Klostermann jména změnil: Chablé – Abélé, Lucilie – Kateřina, Jahoda – Mayer, Haslinger – Hauer, Charlotta – Karolína, Vitunský – Veith. Předobrazem Antonína Haslingera byl Klostermannův dědeček Antonín Hauer.

Ukázka

[…] »Když dojeli do Řezna, ubytovali se v jakési málo ladné předměstské formance, kterou Haslingerův vozka Josef znal z dřívějších svých cest. Poněvadž právě bylo poledne, starý se svými syny uchýlil se ihned do jídelny, […] plné […] hlučného hlomozu celé vřavy vozků, karkařů a různého jiného lidu, který nenáležel právě ke květu Řezenské společnosti.
Majitel hutí sice trochu se zarazil, však nejsa nijak rozmazlen, vpravil se do situace, vzal své hochy za ruce a usedl za prázdný stůl blízko dveří. Přinesli mu objednaný oběd a on, zůstávaje věrným zděděnému mravu a způsobu, […] než se dal do jídla, jal se odříkávati nahlas obvyklou svou polední modlitbu. Tato okolnosť vzbudila pozornosť všech přítomných, z nichž mnozí, ukazujíce na cizince, dali se do hlasitého smíchu.
»Co to tu máte za lotrovskou, pohanskou sběř?« tázal se bodrý Šumavan hospodského, když byl se pomodlil; »je ten člověk, jenž se směje, vida, že jiný se modli? Což ta slota nezná Boha?«
Mluvil tak nahlas, že někteří uslyšeli poněkud silné jeho výrazy. Hospodský omezil se poukázati k tomu, že tu nebývá zvykem modliti se nahlas v krčmě; za to hosté velice se rozhořčili.
»Vyhoďte toho hubatého tatíka!« vykřikl jeden, »to by tak bylo, aby takové nemehlo o nás se otíralo!«
»Odkuď jsi přišel, že takto se opovažujes o nás mluvit?« oslovil ho přímo jiný, všecek rudý zlostí.
»Z lesů jsem přišel,« odpověděl klidně staroch, »ale vám to mohu říci, že mezi našimi medvědy panuje lepší mrav …«¹
»Byla to kritická chvíle; hospodský měl co dělat, aby uchlácholil rozkvašené Bavoráky.« […]²

¹ KLOSTERMANN, Karel. Majitelé hutí: (pokračování). Zlatá Praha. 1892-1893, roč. 10, č. 2 (25.11.1892), s. 14. ISSN 1801-2493.
² KLOSTERMANN, Karel. Majitelé hutí: (pokračování). Zlatá Praha. 1892-1893, roč. 10, č. 3 (02.12.1892), s. [25]. ISSN 1801-2493.

Osudné velikonoce. Plzeňský obzor. 1893, roč. 2, č. 31 (19.04.1893), s. [1], č. 32 (22.04.1893), s. [1]–2, č. 33 (26.04.1893), s. [1]. ISSN 1805-1340.
Co způsobilo osudné Velikonoce. In: Šumavské povídky. Praha: Nakladatelství Jos. R. Vilímka, 1925, s. [221]–234.

Povídka Osudné velikonoce, využívající skutečné události z 24. dubna 1859, kdy se zřítil dřevěný most přes řeku Otavu při půlnočním procesí v Sušici ke kostelíku Anděla Strážce (kaple svatých Andělů Strážných na vrchu Stráž), byla nejdříve otištěna v Plzeňském obzoru roku 1893. Podruhé pak ve sbírce Šumavské povídky, která obsahuje třináct textů z nichž Srul (Der Jude von S, Politik 1891), Návrat šumařův (Die Heimkehr der fahrenden Musikanten, Politik 1907), Matrikář (Er soll gehen auf den Oelberg, Politik 1902), Přívozníkova dcera (Eine Wilderergeschichte aus der Vergangenheit, Politik 1888), Úzkosti pana státního návladního (Der Herr Staatsanwalt in Nöten, Politik 1907), Když pan kancelista nastoupil (Ein Tag aus dem Leben eines kleinstädtischen Subalternbeamten, Politik 1902) byly otištěny v Politik.

Ukázka

[…] »Zástupy blíže se tlačily… nedopověděl… prasklo zábradlí na levé straně… strašné zkřeky… rupal most, povoloval, zmizelo několik hlav… a třesk a rachocení hrozné… sesula se celá dřevěná stavba… sloupy prachu podňaly se, a z důlí děsné volání, zoufanlivé úpění, šumot vln…
Franta ještě cítil, jak pod ním pevná půda povolila, pak objaly ho v ledovou náruč ječící, rozpěněné vlny, uchopily ho ve vzteklém víru a odnášely, kolem něho objevovaly se černé hlavy z proudu se vynořující, za sebou slyšel křik neštastníků, kteří padli na ostrov a praskot padajících na ně trámů… dále, dále vody ho nesly, poštěstilo se mu, svrhnouti těžký, vodou nabobtaný plášť, a jsa dobrým plavcem, zachránil se u řešata dolejšího mlýna. Již z vody vycházel, v tom vyvrhly vlny podle něho tělo lidské: objevilo se, zase se ponořilo.
Vrátil se do vody, vytáhl ho. V tom zahučely zvony na poplach, světla zablýskala ve sterých oknech, lidé křičíce vybíhali. »Utopenec! tu ho máte!« volal zoufale. Ze mlýna kde se vzali tu se vzali – uchopili se těla, odnesli ho.
Franta ani se naň nepodíval, nedbaje ledové lázně, jako divý pádil ulicemi, náměstím na místo neštěstí.« […]

DOUBRAVA, Karel [=KLOSTERMANN, Karel]. Osudné velikonoce: (dokončení). Plzeňský obzor. 1893, roč. 2, č. 33 (26.04.1893), s. [1]. ISSN 1212-0243.

Družka – matinka – sestra. Lumír. 1894-1895, roč. 23, č. 1 (01.10.1894), s. 3–6 až č. 5 (10.11.1894), s. 53–56. ISSN 1212-0243.
Družka – matinka – sestra. In: Odyssea soudního sluhy. Praha: Jos. R. Vilímek, [1910?], s. [229]–294.

Tato povídka o nenaplněné lásce vypravěče Karla k domažlické Mařence byla nejdříve zveřejněna v Lumíru, druhé vydání je součástí sbírky Odyssea soudního sluhy.

Ukázka

[…] »Nedělní dopoledne v Sušici poskytuje pohled dosti zajímavý: různé typy, různé kroje pošumavského venkovského obyvatelstva, různým hlaholem řeč i podřečí vyznívá; pestrá směsice modrých plášťů, krátkých kazajek, kabátů s dlouhými šosy, lesklé knoflíky na nich, beranice různých tvarů, kaškety podleské mládeže, širáky, kulaté černé klobouky s vlajícími fábory, žluté praštěnky do bot, černé, kožené, úzce přiléhající spodky, obyčejné, nemotorné pantalony s vyčnívajícími koleny, špatně padající na holeňové boty; ohromné šátky z červené, hnědé neb žluté vlny s různobarvým třepením, jimiž venkovské ženy z bezprostředního okolí města zahalují jako turbanem hlavy i za parného léta; červené, bílé, modré šátky, šakonové, hedvábné, bavlněné mladých dívčic, červeně kvítkované sukničky Podlesaček; sametové jupky, široké černé zástěry, černé, v týle uměle zavázané šátky německých dívek z pohorských vesnic; bílé jako sníh punčošky – vše se to vlnilo, proplítalo, tlačilo, stavilo – a šumné řeči, smích, žerty;« […]

KLOSTERMANN, Karel. Družka – matinka – sestra. Lumír. 1894-1895, roč. 23, č. 1 ( 01.10.1894), s. 5. ISSN 1212-0243.

Panský sport. Osvěta. 1894, roč. 24, č. 9, s. [765]–777, č. 10, s. 873–882, č. 11, s. 1002–1013. ISSN 1212-026X.
Panský sport. In: Urvané listy. Praha: Jos. R. Vilímek, [1908?], s. 203–288.

Povídka Panský sport, jejíž děj se odehrává v Šumavském Podlesí, ve vesnici Pohořko (Pohorsko) a v myslivně v Záluží pod vrchem Žďánov (Ždánov) na pozadí tyfové epidemie, vyšla poprvé v Osvětě roku 1894. Panským sportem je míněn hon v panských lesích Gustava Jáchyma knížete z Lamberka.
Sbírka Urvané listy vydaná kolem roku 1908 obsahuje dvanáct povídek včetně Panského sportu. Některé povídky: Zmizela (Verschwunden, Politik 1889), Ohnivé sloupy nad Hirschenštejnem (Die Feuergaben von Hirschenstein, Politik 1896), Začarovaná láhev (Die verzauberte Flasche, Politik 1895), Potrestán (Bestraft, Politik 1892), Pan radní (Der Herr Gemeinderat, Politik 1894), V tísni (In Nöthen, Politik 1901) byly otištěny v Politik.

Ukázka

[…] »Dva dni padal sníh – snad se ho nasype tolik, že celý kraj zalehne těmi spoustami, a bude po honbě! […]
Ale tajné tyto tužby revírníkovy se nesplnily: třetího dne přestal sníh padati, slunce se ukázalo na blankytě a paprsky jeho odrážely se od bílého pokrovu, až oči lidem slzely. […]
A jedva přešlo poledne, už tu byl vzkaz ze Žihobec, že nazejtří bude hon na lišky v Zálužském revíře, že kníže přijede a deset kavalírů a ještě jiní hosté, a přidán přísný rozkaz revírníkovi, aby vše jak náleží zařídil.
Tu Scheimann sám se rozběhl do Pohořka a do Nezdic, a od stavení k stavení verboval honce, a co viděl, bylo by ho hrůzou naplnilo, kdy by ho strach o vlastní bytí nebyl učinil nevšímavým […]. Spatřil tu děsnou bídu v chatách pohorských, naplněných nemocnými, prošel kde kterým z těchto špinavých, nákazu vydechujících příbytků, prosil, zaklínal ty ubožáky, aby pokud sami byli ještě zdrávi, ho neopouštěli v osudné chvíli, a zas jim tvrdě vyhrožoval […] mluvě k nim svou zkomolenou češtinou: »Bočkej, pestie – ty pšideš na klest to les, ale já tě tám! Šádnej klest nepute, fyšenu šécky! … a stelivo taky né, a potom šádnej práce!« A ti chudáci skleslí na mysli, strnulí a tupí nechali ho mluvit a nehýbali se. Jen tu a tam některý se vzmužil, vzdychl si a s tichou resignací přislíbil, že tedy půjde, když pan fořt poroučí a když jinak býti nemůže.
A jako Scheimann, tak běhali dva hajní po sousedních osadách, s podobným as výsledkem.« […]

KLOSTERMANN, Karel. Panský sport. Osvěta. 1894, roč. 24, č. 9, s. 775–776. ISSN 1212-026X.

Kresby z Podlesí: I. Troglodyté. Šumavan. 1896, roč. 29, č. 23 (06.06.1896), s. [251]–253.
Kresby z Podlesí: II. Odvod. Šumavan. 1896, roč. 29, č. 26 (27.06.1896), s. [287]–288 až č. 28 (11.07.1896), s. 310–311.
Kresby z Podlesí: III. Štika. Šumavan. 1896, roč. 29, č. 33 (14.08.1896), s. [365]–366, č. 34 (22.08.1896), s. [375]–376.
Kresby z Podlesí: IV. Pan farář. Šumavan. 1896, roč. 29, č. 43 (24.10.1896), s. [481]–482 až č. 46 (14.11.1896), s. [515].
Chuchláci. In: Domek v Polední ulici. Praha: Jos. R. Vilímek, [1906?], s. [219]–298.

Humoristické povídky byly otištěny v Šumavanu roku 1896 a s novějším souborným názvem Chuchláci byly vydány společně s povídkou Kochanovická epopej a románem Domek v Polední ulici kolem roku 1906.
Čtyři díly této povídky se odehrávají převážně v Chuchli u Habartic (dnes část Klatov), což byla osada sestávající z primitivních přístřešků vyhloubených na úpatí hory Barák nejchudšími nuzáky. Aktéry zdánlivě humorných příběhů jsou obyvatelé Chuchle živící se krádežemi dřeva v lese, polním pychem, prodejem žab a dalšími „výnosnými“ podniky, což vyvolalo nelibost úřadů. Poslední pátý příběh je o chudém venkovském faráři Františkovi G. z Habartic.

Ukázka

[…] »Hajný nezůstal na hrozbě, ač jeho kollegové mu domlouvali, aby upustil od dalšího stíhání, ba udal věc u soudu.
Zavedeno vyšetřování, jehož průběhem celé téměř obyvatelstvo Chuchelské se objevilo několikráte v síních Plánické spravedlnosti.
Při závěrečném líčení pravil Vincek Mikuta: „Milostpane, Pánbůh s nima a s celým soudem, aby spravedlivost byla na světě, a císař pán ať žije Já to neumím líp říct, ráčej odpustit, já jsem hloupější než vůl. Ale namou duši, jim povídám, to dříví tam přišlo, nevím jak. Což jsem se ho moh’ zeptat, jak se tam dostalo? Pan farář dyby se ho zeptal česky, německy nebo latinsky, dříví bude mlčet, proto že je ze dřeva, líběj vodpustit!“« […]

KLOSTERMANN, Karel. Chuchláci. In: KLOSTERMANN, Karel. Domek v Polední ulici. III. vydání. Praha: Jos. R. Vilímek, [1912?], s. 229.

Kam spějí děti. Praha: Jos. R. Vilímek, [1901?].

Závěrečná část šumavské trilogie zahrnující romány Ze světa lesních samot a V ráji šumavském. Příběh dvou šumavských rodin Podílských a Reebů se odehrává v roce 189* v okolí Schlösselwaldu (Hrádky) u Srní na Šumavě ve vydrancované krajině po kůrovcové kalamitě ze 70. let, která již neuživila místní obyvatelstvo.

Ukázka

[…] »Pojednou spatřila mihotavé světlo v pravo od selských dvorů Hirschensteinských. Toto světlo se pohybovalo zvolna od lesa směrem k obydlím lidským. Poznamenala se znamením kříže, její ústa zašeptala: „Každý dobrý duch chval Hospodina!“ […]
„Floriáne pojď domů!“ zvolala Reebová chvějícím se hlasem. „Je zlověstná noc, zas to tam obchází, pomoz nám Pánbůh!“ […]
Hrůzyplná příšená událost to, jíž se dotýkali; přihodila se, asi třicet let tomu.
Mladíka tehdá as dvacetiletého pokousal vzteklý pes. Když hrozné následky se objevily a nešťastník počal zuřiti, připoutali ho řemeny a řetězy na lože v komůrce. Přes to chorý přetrhal pouta na nohách […] vyrazil z komory do světnice, kde způsobil strašný poplach. Vše uteklo do průjezdu, načež zatarasili dvéře, aby pominulý za nimi nemohl, který uvolniv i ruce, zběsile se pokoušel je vypáčiti. […]
„Co dělat?“ děl otec; „prolomí se a způsobí další neštěstí …“ […]
„Bůh chraň nás i druhých,“ odvece děd, jemuž slza za slzou kanula po starých, zbrázděných tvářích. […]
Vyšel před dům, chopil těžkou sekeru zaraženou do špalku, na němž sekali chvoj na stelivo, a vrátil se. […]
Tu děd, přistoupiv, otevřel dvéře, a jak ubohý mladík […] se objevil na prahu, chtěje se vyřítiti ven, rozpoltil mu dobře namířenou ranou lebku, tak že rázem klesl mrtev k zemi.
„Je zbaven svých muk,“ pravil klidně děd; Bůh mi odpustí: dopustil, že neštěstí se stalo.“
Poklekl pak před svaté obrazy a modlil se dlouho …
Kde kdo v rozsáhlé obci, po všech dědinách, po všech zapadlých samotách – všickni věděli, co se bylo přihodilo, ale nebylo člověka, jenž by byl učinil oznámení úřadu. […] Četnické stanice tehdá nebylo v Rehberku, silnice tam vedoucí také ne – za Rejštejnem svět byl uzavřen. […]
S té strany rodným ani nenapadlo se báti; jedině s pohřbem nešťastníkovým měli svízele. V té příčině celá osada prohlásila, že nedovolí, aby pominulý byl pohřben na společném hřbitově; rušil by neomylně klid všech, kdož na posvěceném místě dřímají věčným snem. […]
Tož ho tedy pohřbili v lese a ustanovili se na tom, že nad jeho hrobem zbudují kapli, již zasvětí čtvrnácti pomocníkům, aby duše došla klidu. Také ihned počali se stavbou, ale pak umřel děd a po něm otec, a bratr odkládal […]. Konec byl, že kaple zůstala nedostavěna a nevysvěcena, místem hrůzy a strachu pro širé okolí.« […]

KLOSTERMANN, Karel. Kam spějí děti. Praha: Jos. R. Vilímek, [1901?], s. 196–199.