Idylla a drama. Květy. 1868, roč. 3, č. 20 (14.05.1868), s. 154–155, č. 21 (22.05.1868), s. [161]–163, č. 22 (28.05.1868), s. [169]–171. ISSN 0023-5849.
Idylla a drama. In: Povídky a kresby: I. Praha: A. Reinwart, 1884, s. [51]–90.

Předlohou literárního Páputíka byla skutečná merklínská figurka, které Arbes dotvořil romantickou minulost. Motiv blázna se objevil nejen v této povídce, ale také v Šíleném Jobovi (Česká včela 1879). Dvě slečny ze zámku, z nichž jedna je důvodem k vypravěčově nešťastné lásce, jsou také zpodobněním skutečných merklínských postav. Idylla a drama vyšla nejdříve v Květech a roku 1884 ve sbírce Povídky a kresby I.

Ukázka

[…] »Nepatrné městečko na bavorských hranicích bylo o pouti přespolním lidem takřka přeplněno.
Bylo po odpoledních službách božích, a lid se byl rozešel mezi boudy, by se poněkud povabil a pro své domácí něco nakoupil.
Někteří zastavili se před hřbitovem, u jehož zdi stál muž se ženou s obrazem, na němž byl vymalován příběh o ukrutné vraždě, o kteréž muž i žena zpívali dojemnou písničku.
Byl to podivný obraz, jemuž by člověk stěží porozuměl, kdyby nebylo písničky jakožto výkladu.
Lid se byl nastavil kolem a pozorně naslouchal, neboť až do tohoto zákoutí byla zalétla zvěsť okrvavém činu. A k tomu ke všemu nebylo to dávno, každý se na to ještě dobře pamatoval.
Zpívalo se totiž, kterak jistý boháč žil se svou spanilou manželkou šťastně a blaženě, a kterak jednoho večera, vloupal se k nim jakýsi zlosyn, jenž boháče zastřelil a ženu jeho odvedl, s kterouž pak se skály do jezera skočil. Ona se utopila, on však zůstal na živě. Lidé, naleznuvše zlosyna na břehu ve mdlobách, odevzdali jej právu; právo jej odsoudilo a vsadilo do žaláře…
A vše to bylo tak vymalováno, jak se o tom zpívalo.
Právě když muž a žena končili podivný svůj zpěv, bylo slyšeti mezi lidem srdceryvné vzkřiknutí, jemuž následoval divoký pláč, jako by se byl zoufalec rozplakal.
Všichni se ohledli v tu stranu, odkud přicházel pláč a spatřili muže v rozedraném oděvu. Po chvíli muž ten rozehnal se rukama, lid se rozstoupil a on dal se na útěk, drkotaje mezi zuby: „Lidunka! má drahá Lidunka!“
Byl to nešťastný rybák.
Na této pouti spatřil jej lid poprvé. I vídal jej pak častěji; mnohý jej litoval, většina však měla nevinnou svou radost z neohrabaných kozelců tichého blázna.« […]

ARBES, Jakub. Idylla a drama: VIII. Květy. 1868, roč. 3, č. 22 (28.05.1868), s. 171. ISSN 0023-5849.

Ze života českého kantůrčete: reminiscence. Lumír. 1873, roč. 1, č. 15, s. 175–177, č. 16, s. 186–188. ISSN 1212-0243.
Vojtěch Bělohrobský: vzpomínka. Světozor. 1883, roč. 17, č. 36 (31.08.1883), s. 419–422 až č. 39 (21.09.1883), s. 455, 458. ISSN 1805-0921.
Ze života českého kantůrčete. In: Povídky a kresby: I. Praha: A. Reinwart, 1884, s. [91]–108.
Český humorista. In: Arabesky literární: I. Praha: J. Otto, [1905?], s. 213–264. Sebrané spisy, díl XVI.

Arbes věnoval Bělohrobskému vzpomínku nejdříve otištěnou v Lumíru a přepracovanou ve Světozoru. Knižně se pod názvem Ze života českého kantůrčete objevila ve sbírce Povídek a kreseb I roku 1884 a kolem roku 1905 pak v souboru Arabesky literární I.

Ukázka

[…] »Že Bělohrobský v Merklíně spokojen a šťasten nebyl, není žádné pochybnosti; vysvítáť to z jeho listů z Blovic psaných. Ale co bylo příčinou jeho nespokojenosti, nemohu hodnověrně ničím doložiti. […] a zdá se mi, že neodchýlím se příliš od pravdy, dím-li, že zřídlem nespokojenosti byla skoro výlučně jednak vlastní jeho povaha a směr jeho snažení, jednak duševně prostoučké společenské poměry, v kterých se byl octnul. […]
Řídící učitel pokládaje ho za zdatnou sílu paedagogickou, byl rád, že má k ruce pomocníka tak horlivého, a obyvatelsvo […] uznávalo zásluhy Bělohrobského jako svědomitého a neunavného učitele.
Avšak bídný, skoko žebrácký plat, jaký mu byl městským zastupitelstvem podle obvyklých „vzorů“ jiných vyměřen a […] prostinké, spíše patriarchálně vesnické nežli uvědoměle snaživé poměry společenské nemohly nikdy uspokojiti člověka jeho povahy a snažení.
Dvě nebo tři intelligentní rodiny, s kterými se stýkal a v kterých nalezl útulku přátelského, dva tři hospodářští úřadníci, s kterýmiž se byl spřátelil, a několik intelligentnějších mladších a starších občanů, kteří měli pro jeho snahy porozumění, naprosto nestačilo k uspokojení mladého muže, v jehož duši vřely plány čelící ku práci a snahám určeným pro celý národ a nikoli jen pro uzoučký kruh malého, od světa takořka odloučeného města, v němž žilo se a po dnes se žije spíše idyllicky klidně nežli duševně vzrušeně.« […]

ARBES, Jakub. Vojtěch Bělohrobský: vzpomínka. Světozor. 1883, roč. 17, č. 37 (07.09.1883), s. 431. ISSN 1805-0921.

Anděl míru: román o čtyřech dílech: příloha »Národních listů«. Národní listy: odpolední vydání. 1889, roč. 29, č. 161 (13.06.1889), s. [5]–[6] až 1890, roč. 30, č. 27 (28.01.1890), s. [5]–[6]. [152 pokračování]. ISSN 1803-0319.
Anděl míru: román o čtyřech dílech: příloha »Národních listů«. Praha: Nákladem vlastním, 1890.
Anděl míru: román o čtyřech dílech. Praha: J. Otto, [1903?]. Sebrané spisy, díl VIII, IX.

Tento román, který znalci Arbesova díla zasazují do Kralovic, byl poprvé zveřejněný ve sto padesáti dvou dílech v odpoledním vydání Národních listů v letech 1889–1890. Knižní podobu získal kolem roku 1903. Děj pojednává o neblahém vlivu snadno získaných peněz z nepovolené německé loterie na zapadlou chudou českou pohorskou vesnici bez školy a fary, odříznutou od světa německým okolím, jejímž jediným společenským střediskem byl hostinec.

Ukázka

[…] »Při pohledu na vísku z blízka našemu poutníku také napadlo, že zde asi sotva žijí lidé, kteří by nevynikali přirozenou dobromyslností horalů – kteří pracují v potu tváří namáhavě, ba do vysílení, vůbec lidé prostí, chudí, kterýmž jsou duševní zájmy více méně cizí; ale přes to vše radují se ze života po svém primitivním, začasté všedním, ba surovém způsobu, jak vůbec mohou a dovedou.« […]¹

[…] »„Ach panečku,“ jal se hostinský živě vykládati, přiblíživ se těsně ku stolu. „My tu, prosím, nejsme žádní horáci s modrými pupky, jak se posměšně říká. My jsme jen zapomenutý kout … Máme do města jen několik hodin cesty a proto jsme tak z polovice měšťáci. […] Někteří arci také mluví tak trochu po horácku; ale těch je málo. My totiž nejsme žádní ´buláci´, jako ti od Domažlic. –“« […]²

[…] »„A jak pak tu žijete? Zdá se, že jste tu spokojeni – šťastni …“
„Ah, panečku,“ spustil zase hostinský usedaje nyní za stůl na proti hostovi. „Jak že tu žijeme? … To sám nebeský pán bůh ví! … Já říkám: bídně, skoro jako němá tvář … My tu jsme, jak už jsem prál, zapomenutý kout. O nás se nikdo nestará, jakoby o nás nikdo ani nevěděl. Na nás snad už sám pán bůh zapomenul … Sebe, našeho představeného a dva, tři sousedy ovšem do toho nepočítám. Mně se vede, chvála pánu bohu, obstojně. […] A ti jiní – ti se živí skoro jen kořínkami.
Nebýt jahod, bezinek, hub a jiných božích darů, které rostou všady a pro každého, myslím, že by naše dědina v půl roce vymřela hlady, nebo že by tu nezůstalo nežli pět, šest duší …“ […]
„A jaký pak jest za takových poměrů lid? Jak snáší svou bídu?“
„Ah, panečku – lid? Myslíte – naši chudinu?“ spustil hostinský. „Lid náš je jako beránek – jako pařezy – dřív by dal na sobě štípat. Naši jsou jako jehňátka. Ani si nepamatuju, že bych byl někdy někoho zaslechl postěžovat si. […] A jen když nám pošlou exekutora – –“
„Vám sem posýlají také exekutory?“ vpadl živě host.
„Nu – ovšem“ pokračuje hostinský. „Takto jsme zapomenuti, ale na daně přece nezapomenou páni nikdy. Však také vědí proč. Kdyby si pro ně neposlali, myslím, že by nikomu nenapadlo daně odvádět.“« […]³

¹ ARBES, Jakub. Anděl míru: román o čtyřech dílech. Národní listy: odpolední vydání. 1889, roč. 29, č. 174 (26.06.1889.), s. [6]. ISSN 1803-0319.
² ARBES, Jakub. Anděl míru: román o čtyřech dílech. Národní listy: odpolední vydání. 1889, roč. 29, č. 183 (05.07.1889), s. [5]. ISSN 1803-0319.
³ ARBES, Jakub. Anděl míru: román o čtyřech dílech. Národní listy: odpolední vydání. 1889, roč. 29, č. 184 (06.07.1889), s. [5]–[6]. ISSN 1803-0319.