Přednáškový cyklus FF | Královský hvozd na Šumavě

Královský hvozd na Šumavě, zaujímající dlouhý a úzký prostor „zelené střechy Evropy“ od Svaté Kateřiny na severozápadě po Stachy na jihovýchodě, představoval v rámci feudálního uspořádání Čech v mnoha ohledech mimořádné území. Na rozdíl od svého okolí zůstával kvůli nepříhodným přírodním podmínkám velmi dlouho stranou kolonizačního zájmu a jeho přímým vlastníkem byl český král. Lidé do prostoru Královského hvozdu nejprve pronikali po dálkových komunikacích, které spojovaly Čechy s Bavorskem (tzv. Německá stezka přes Nýrsko, Vintířova stezka přes Hartmanice a Zlatá stezka přes Kašperské Hory), teprve ve 14. století zakládali na jeho okraji technická zařízení čerpající z bohatých přírodních zdrojů – hamry, sklárny, vápenky apod. K zásadní změně došlo před polovinou 15. století, kdy Zikmund Lucemburský celé území Královského hvozdu zastavil a ve stejném duchu se pokračovalo až do 17. století. Tehdy český král Hvozd odprodal dvěma různým vrchnostem a rozdělil ho tak na dvě nestejně velké části – větší severní část, dělená na šest tzv. rychet (Svatá Kateřina, Hamry, Hojsova Stráž, Javorná, Kochánov, Stodůlky) a jižní po dvou rychtách (Stodůlecké Podíly a Stachy). Každá část sdílela následně odlišné osudy až do roku 1848. Společný však byl specifický způsob obživy zdejšího obyvatelstva (známý i díky literárnímu zpracování Karla Klostermanna) i míra právních zvýhodnění jeho obyvatel, tzv. Králováků, která připomínala svobody sousedních Chodů – právo honitby, vyšší míra samosprávy (instituce tzv. vrchního rychtáře), svobodné odkazování nemovitostí, uzavírání sňatků bez vrchnostenského povolení atp.